Kdosi mi vyprávěl o dvou osamělých lidech v cizině. Jeden z nich onemocněl a druhý ho ze soucitu chodil navštěvovat do nemocnice. Když se ten chorý uzdravil, vyhledal toho, který ho chodil navštěvovat a vstrčil mu do rukou gramofonovou desku se slovy: ?To aby sis nemyslel, že ti teď budu vděčný...?

Byl to jistě šok. Dotýká se však problému, který je reálný a vážný ? problému vděčnosti. Lukáš nám vypráví o krásném příkladu vděku v nedělním evangeliu (Lk 17,11-19) : K Ježíšovi přijde deset malomocných a prosí ho, aby je uzdravil. Stane se! ?A jak odcházeli,? píše evangelista, ?byli očištěni.? A pokračuje: ?Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu.? Tak by měla vděčnost vypadat, řekneme si. Proč ale přišel z deseti jen jeden? A ještě k tomu Samaritán, tedy cizinec, zatímco od vlastních se Ježíš vděku nedočkal?

Důvodem může být samozřejmost, s níž člověk rád přijímá dobra, která vůbec samozřejmá nejsou. Neuvědomuje si jejich hodnotu a necítí tudíž žádnou vděčnost. Musí někdy například ztratit zdraví, aby si ho dokázal vážit a pečoval o něj. A nebo za jak samozřejmou považují často členové rodiny službu matky v domácnosti. Většinou si to uvědomí příliš pozdě, jak to básnicky krásně vyjadřuje Viktor Dyk:

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem? to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku z nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavřou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

Je to smutné, ale není to zlé. Horší důvod nevděčnosti než naivní samozřejmost, je obava být darem vázán, či dokonce svázán. Je to nepěkné, jako shora uvedená historka, ale ani tu se nelze divit. Vždyť dnes vládne heslo, že nic není zadarmo. Když reklama vábí slibem, že je něco ?gratis?, lze očekávat nějakou kulišárnu. A zejména v politice mohou ?dary? přijít jak se patří draho. Raději si má veřejný činitel vše sám zaplatit a ještě si schovat účtenku...

Možná, že u těch devíti malomocných, co nepřišli, se motivace mísily. Chtěli zdraví, ale Ježíš je nezajímal. Byl pro ně prostě léčitel, víc nic. Jen Samaritán, který pro svůj původ a odlišnou víru nemohl od Ježíše nic očekávat jako samozřejmé, pochopí, že dostal dar z nebe. Došlo mu, že dar, který nebere svobodu, neuvrhává do závislosti, ale má za cíl dobro druhého, dává pouze Bůh. A že tohoto Boha, který daroval světu svého Syna a je v něm přítomen jako Emmanuel ? Bůh s námi, v Ježíši osobně potkal. Proto se vrátil ?a mocným hlasem velebil Boha? a ?vzdal Bohu slávu?. Tělesné uzdravení se pro něj stalo skutečným zázrakem, totiž znamením, které má vzbudit víru ? dar všech darů, který se ničím nedá zaplatit. Proto mu Pán říká: ?Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.? Naplňuje se tak to, o čem měl Elizeus prorockou předtuchu, když Námanovi, který ho chce odměnit poté, co byl ve vodách Jordánu očištěn od lepry, kategoricky prohlašuje: ?Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!? (2 Král 5,14-17).

Kdo zakusil, co to znamená být opravdu gratis ? z pouhé Boží milosti ( lat. gratia), milován, zatouží darovat gratis také sám sebe, i kdyby to mělo bolet. Je to akt svobodné vděčnosti, která roste do radosti. Svatý Pavel to zažil a chce ten dar milosti předat ze všech sil dál, v první řadě Timoteovi (2 Tim 2,8-13): ?To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista.?

Tato Apoštolova radostná zvěst doléhá až do našich dnů. Její ozvěnu lze zaslechnout i ve slovech písně Pavola Habery , který doufá, že ?ten, kto bol raz milovaný, ten nepríde do pekla,? a věří, že ?boli sme raz milovaní, tak budeme raz spasení?!