Rádio Vaticana

Zacheus aneb kdo zná člověka? ?Znám ho, je to pěknej darebák!?, pomyslel si asi leckdo, když viděl slézat Zachea z fíkovníku. A taky se asi podivil tomu, že zrovna k němu, vrchnímu celníkovi, se Ježíš obrací slovy: ?Pojď rychle dolů, dnes musím zůstat v tvém domě? (Lk 19,5). Ano Zacheus byl darebák: byl kolaborant, protože vybíral daně pro Římany a k tomu zloděj, protože si sazby ?zaokrouhloval?, samozřejmě směrem nahoru. Sám to koneckonců přiznává, když před Ježíšem prohlásí: ?Polovinu svého jmění, Pane, dám chudým, a jestliže jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně?. (Lk 19,8) Co přimělo Zachea se kát a slibovat nápravu? Nikdo ho k tomu přece nevyzval, nenutil, nikdo zvenčí nedělal na něj nátlak. A přesto ho něco vnitřně hnalo a to tak silně, že se rozhodl vyjít s pravdou ven.

Možná jsme to už taky zažili. Jsou lidé, kteří jsou tak pravdiví, že člověka to v jejich přítomnosti přímo nutká, vyjít ze zákrytu. V jejich blízkosti si totiž teprve uvědomíme, že tak úplně pravdiví nejsme, že taky tak trochu klameme, šidíme a zaokrouhlujeme. A chceme to napravit. Tak ryzím člověkem byl pro mne otec Tomáš Špidlík. Nemusel vůbec nic říkat. A přesto jeho pouhá přítomnost vzbudila u tolika lidí přání: ?Otče, mohu se u vás vyzpovídat?? Jeho vlídnost dodávala odvahu svléct ze sebe starého člověka, a dát prostor novému člověku, který se pod jeho pohledem probouzel a chtěl ze skořápky ven. Co to bylo za kouzlo?

Žádné kouzlo, nýbrž kardiognosía, vhled do srdcí! Je to dar Ducha svatého, který vždy kvalifikoval duchovního otce, neboli starce. Kardiognosía není trik, jak se vetřít do osobní sféry druhého a oloupit ho o jeho tajemství. Není to ani detektor lži, který odhaluje druhého jako pachatele, ačkoliv se nepřiznal. Vidět do srdce druhého znamená naopak přikrýt jeho obnažené rány, ujistit ho, že rozhodující nejsou jeho vnější skutky, ale to jaký je před Bohem, který ?nehledí na vnějšek ale do srdce člověka? (1 Samuel 16,7: ?Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce...?). Vidět do druhého znamená ubezpečit ho, že hřích v něm nezničil Boží obraz. Zlý čin zůstane vždy něčím vnějším, zatímco uvnitř má každý člověk hříchem nedotčené místo ? srdce. Srdce je ve své bezedné hloubce místem setkání člověka s Bohem. A do tohoto Božího místa v člověku se Odpůrce nedostane. Boris Vyšeslavcev mohl proto říci, že ?srdce nemůže zhřešit?.

Ježíš svou vlídnou přítomností umožnil Zacheovi vstoupit do kontaktu sám se sebou a tuto zaslíbenou panenskou zem v sobě objevit. Uslyšel tam hlas vlastního svědomí, před kterým utíkal, poslechl cit vlastního srdce, které ignoroval a smířil se s Bohem, kterého v Kristu poznal jako milovníka lidí. Stal se opět tím, čím ve své hloubi byl ? Božím dítětem. Sám Pán vysvětluje to, co se událo, slovy: ?Dnes přišlo do tohoto domu spasení; vždyť je to také syn Abrahámův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo? (Lk 19,10). Teprve teď je Zacheus schopen přijmout zodpovědnost za své činy a chce vše zlé odčinit. Nikoliv ze strachu a se skřípáním zubů, nýbrž svobodně a rád chce vrátit, co si neprávem přivlastnil. Probudí se v něm dokonce nevídaná velkorysost a chce se podělit i o to, co je jeho. Dostalo se mu toho, co sv. Pavel přeje Soluňanům (2 Sol 1,11-2.2), totiž aby ?Pán Bůh způsobil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra že se bude projevovat skutky?. Sv. Pavel dobře věděl, že člověka ?začne bavit? konat dobro, až když zakusí a z hloubky svého bytí uvěří, že je Bohem milován a tudíž poznán (srv. Gal 4,9: Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno, byli jste od Boha poznáni.) Krásně říká kniha Moudrosti (Mdr 11,24-25): ?Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to? a pokračuje: ?Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život, neboť tvůj nepomíjející duch je ve všem. Proto zbloudilé trestáš ponenáhlu a napomínáš tím, že jim vyčítáš to, čím zhřešili, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane? (Mdr 11,26- 12,2)

Neplatí naléhavé pozvání Pána: ? pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě?, i nám? Tak jako Zachea, Bůh oslovuje každého z nás jménem. Zve nás, abychom sestoupili dolů, do hlubin, do místa ticha, kde v ?našem domě?, v našem vlastním nitru přebývá svatý, milosrdný, mocný Bůh, který probouzí žízeň po změně a po kráse života v pravdě. Sestoupení z fíkovníku se pak stává obrazem sestoupení do lůna Božího, do místa lásky, milosrdenství a něhy. Když Starý zákon hovoří o milosrdenství používá mimo jiné slovo rahamim, které už svou etymologií ukazuje na lásku mateřskou: rehem znamená matčino lůno, místo, kde dozrávat život. Ježíš nám dosvědčuje, že Bůh Otec je jako matka, která plod vlastního lůna nikdy neodsoudí. (Iz 49,15- 16 ?Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní?) Její dítě může spáchat cokoliv. Matka ale vždycky řekne: ?Ne, on není zlý. Znám ho přece ? má dobré srdce!?