V posledních dnech nám obchody, zpravodajství i vzdělávací instituce servírovaly bohatou porci importovaných halloweenských tradic. Děsivé masky, dýňové hlavy veselé i strašidelné, spousta zboží a výrobků s tématikou kostlivců, čarodějnic, zombií, upírů a jiných monster svým zábavním charakterem úplně překryly původní význam těchto dní. Času, kdy se připravujeme a připomínáme si svátek všech zemřelých, svátek, který v té či oné podobě slaví snad všechny kultury. Svátek, v němž si připomínáme konečnost lidského života, naši vlastní omezenost a smrtelnost, ale zároveň i naději.
Nejen pod vlivem halloweenu by se mohlo zdát, že naše popkulturní každodennost je odkazy na smrt a smrtelnost přímo přesycená. Není to dlouho, co v tuzemsku měli diváci možnost navštívit výstavu Bodies, předvádějící preparované a mumifikované zbytky lidských bytostí. V těchto dnech stále ještě probíhají v několika městech výstavy se společným názvem Decadence Now! / Za hranicí krajnosti, kde je smrt a mrtvé lidské tělo jedním ze základních motivů. Ukázkovým příkladem jsou zde soubory fotografií Američana Joela-Petera Witkina, který se systematicky věnuje popraveným, zesnulým i lidem s nejrůznějšími tělesnými deformacemi a postiženími. Mrtví i nemrtví se těší zvýšené pozornosti také v řadě literárních děl i televizních seriálů, v nichž například obliba upírské tématiky rovněž úzce souvisí s tématikou konečnosti, smrti a možnostmi jejího překonání. Obrazy smrti zkrátka současného člověka hluboce fascinují, ať už jde o zombie horory, počítačové hry nebo současné umění.
Tyto mediální obrazy však mají silnou příchuť něčeho nereálného, neskutečného, co se nás nijak nedotýká. Žijeme ve své mediální realitě, aniž bychom měli možnost vidět či prožít skutečnou smrt, kterou narcismus, kult věčného mládí a neutuchající výkonnosti odsunuly kamsi na periferii.
Fascinace lidské mysli smrtí je jakousi konstantou dějin lidstva, i když smysl starších obrazů smrti byl od naší virtuální reality značně vzdálen. Nejstarší umělecká díla s tematikou smrti vznikaly od pradávna, najdeme je už ve starém Jerichu 9000 let před naším letopočtem. Tamější obyvatelé zdobili lebky svých blízkých hliněnými maskami a mušličkami a vystavovali je ve svých domovech. Obrazy mrtvých předků umožňovaly zesnulým zůstávat na tomto světě, překonat vlastní smrt, a ulehčovat tak živým vědomí jejich vlastního konce. Ve vzpomínkách a v předmětech je připomínajících budou zesnulí existovat dále, nebudou zapomenuti, nezmizí. Je to projev navýsost lidský: Jedině lidé vědí o nevyhnutelnosti vlastní smrti, o skutečnosti, před níž není úniku, a jedině lidé si dokáží představit svět, v němž už nebudou mezi živými. Umění je zde jedním ze způsobů, jak umenšit strach z jediné jistoty života - jistoty smrti. Umění člověku dává jistou kontrolu nad přírodou, tedy i nad vlastní smrtelností.
V dokumentárním cyklu BBC s názvem How Art Made the World (Jak umění utvářelo náš svět) uvádí průvodce seriálem, Nigel Spivey, že kromě této základní funkce obrazů smrti, funkce uklidňující a konejšivé, existují i obrazy s jiným účelem. Obrazy smrti, které mají svého diváka vyděsit a prohloubit jeho strach. Tyto obrazy mají člověka přimět k poslušnosti a začlenění se do společnosti, k přijetí společenských norem a konvencí, a narýsovat jasnou čáru mezi my a oni - kmen či národ proti zbytku světa, naše přežití za cenu jejich smrti. Jsou to obrazy, v nichž člověk není pánem svého osudu, a žije svůj život pouze ve stínu neodvratné a konečné smrti.
Zmiňovaný Spivey ale dodává, že křesťanská civilizace zná jedinečný obraz smrti, který vzniká kombinací obou uvedených principů, který zároveň zneklidňuje i konejší. Obraz krvácejícího muže, umírajícího v agonii, jenž by měl děsit stejně jako strašlivé aztécké malby lidských obětí. Přesto se k němu oči milionů upírají s nadějí a očekáváním. Je to obraz Krista na kříži.
Kříž je tak připomínkou konkrétního, skutečného utrpení, které ale zároveň dává naději. A stejná je i podstata svátku zemřelých - smrt, která není definitivním koncem, která člověka vede k jinému životu. Dušičkové ?tour de hřbitovy?, jak zaznělo kdesi na internetu, tak nemusí a nemají být nepříjemnou povinností, ale radostným setkáním. Právě tento rozměr nám ale popkultura zapírá a nenabízí. Přejeme si ?veselý halloween?: Pop-smrt může být děsivá nebo zábavná, může být komerčním zbožím či zpravodajskou informací. Naději a útěchu v ní ale rozhodně nenajdeme.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
