Česká národní děkovná pouť do Říma začala v úterý 9. listopadu mší svatou v basilice Panny Marie Větší neboli Sněžné ? Santa Maria Maggiore. Mám k této svatyni zvlášť osobní vztah. Zde na Esquilinu, nejvyšším římském pahorku, přímo na náměstí před basilikou, se nachází Papežský Orientální Institut, kde jsem studoval u prof. Tomáše Špidlíka. Jako studenti jsme o hlavní přestávce o čtvrt na jedenáct rádi vyběhli z Orientálu přes ulici na rychlé cappuccino ve stoje. Nešlo jen o tu kávu, ale o mnohem víc. Paprsky jižního slunce v tu chvíli totiž dopadají přímo na bílé průčelí basiliky, která se ozářená skví proti blankytně modrému římskému nebi. Jaká je to podívaná! Dodnes žasnu a děkuji Bohu za to, že sytil naše duše krásou mariánského chrámu v centru Říma a nenechal je na pospas šedé monotonii universitních kampusů na předměstí.
Ty vzpomínky mi jdou hlavou, když sedím mezi stovkou kněží v presbytáři, českými poutníky zaplněné basiliky, v očekávání liturgického příchodu biskupů. I vnitřek chrámu ? jeden jediný skvost! Kochám se pohledem na zlatem se třpytící kazetový strop, na starobylé mozaiky na stěnách hlavní lodi, na honosný baldachýn nad hlavním oltářem, na umělecké fresky a ornamenty. Krása, kam se oko podívá. A tu mi přichází na mysl slova evangelia této neděle (Lk 21, 5?19): ?Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl Ježíš: Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.? Při představě že by to mělo platit i o této bazilice, mne zamrazilo. A přesto vím, že to platí, neboť vše na světě je pomíjivé.
Zaráží mne ovšem, že apoštolové nejsou šokovaní, ale jen zvědaví: ?Mistře, kdy to bude? A jaké bude znamení, že to už nastává??, vyptávají se tak nějak nezúčastněně. A to přestože chrám byl pro Židy vším. Představoval životní střed, kolem něhož roste a uspořádává se prostor a čas, urbanistika a kalendář, veškerá činnost se svou námahou a odpočinkem, s každodenním úsilím a se sváteční radostí. Chrám byl pro Izrael místo posvátné, oddělené od všeho, z něhož vše čerpá smysl a k němuž všechno směřuje. Hlavně ale byl místem, kde přebývá Bůh, a na kterém jediném je správné a možné Boha uctívat. Chrám vyjadřoval krásné uspořádání kosmu, opak chaosu.
Z čeho tedy plyne jejich klid? Zdá se, že Ježíšova slova učedníci neberou až tak vážně, ale spíše s jakousi rezervou, která v zásadě myšlenku skutečného zničení chrámu nepřipouští. Celá situace připomíná jiné proroctví zničení chrámu, proroctví Jeremiášovo (Jer 7;22;26). Chrám se zdál nedotknutelný. Bůh jeho zničení nedopustí! Jenže dopustil, tak jako dopouští i dnes zničení křesťanských kostelů. Zprávy z Iráku a z mnoha dalších koutů světa dávají zapravdu Ježíšovým předpovědím: ?Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor??. Jedním dechem nás však Pán povzbuzuje: ?neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec?. Ježíš předpovídá pronásledování avšak zároveň ujišťuje, že ?ani vlas z hlavy se vám neztratí?. Jak tomu máme rozumět?
Pád starozákonního chrámu znamenal pro Židy konec světa, odchod Boží. Naproti tomu pro křesťany Bůh v Ježíši Kristu do tohoto světa radikálním a definitivním způsobem vstupuje. Už ale ne tak, že by sídlil na ?určitém?, ?vymezeném?, posvátném ?místě? ? tedy v chrámu. Vtělení Boží je vykročením Božím z chrámu ven. Je překročením úzkého kruhu posvátna a jeho rozšířením na vše to, co platilo doposud za profánní a světské. Vtělení Boží je ?posvěcením? znesvěceného světa, jeho navrácením z chaosu hříchu pod vládu Božího řádu. Boží Syn se do tohoto ?zprofanovaného? světa vydal i za cenu, že za to bude strážci posvátna odsouzen jako ?bezbožný? a zemře za hradbami svatého města Jeruzaléma. Zdálo se, že tento hříchem od Boha odtržený svět Jej přemohl a odloučil od Otce, když jako Boží Syn sténá ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil??. Ano, v hodině kříže vstupuje Kristus do největší vzdálenosti člověka od Boha, do té nejstrašnější úzkosti lidské existence, do nitra smrti hříchu. Písmo přece říká, že On šel tak daleko, že se pro nás stal hříchem (srv. 2 Kor 5,21). Byla to cena, kterou zaplatil, aby ponořením do smrti doslova vyrval svět jenž ?úpí? (Řím 8,22) z moci Odpůrce a navrátil ho do rukou nebeského Otce.
K tomu však musel být zbořen chrám Jeho těla, v němž přebývá plnost Božství. Aby vypučel nový život světa, musela se zem nasáknout Kristovou krví, tak jako semeno padá do země a odumírá, aby vydalo stonásobný plod. Tuto bolestnou proměnu světa nazýváme vykoupením. Kristus sám si tak svou smrtí a zmrtvýchvstáním vystavěl ve třech dnech nový, živý a nezničitelný chrám ? církev, své mystické tělo, ve kterém se Bohu zalíbilo přebývat. Proto je církev znamením spásy. A to i kdyby nám sundali kříže ze všech stěn a zničili všechny chrámy. Skrze Ježíše přišla doba, kdy ?praví Boží ctitelé mohou uctívat Boha v Duchu a v pravdě? (J 4, 23), nacházet Jej v sobě navzájem, a v sobě navzájem Mu sloužit. Konat to s láskou, vytrvale, a až do krajnosti, znamená posvěcovat svět a přetvářet ho v Kristovo tělo ?? věčný Boží chrám.
Santa Maria Maggiore, basilica sv. Petra, či pražská katedrála ve vší nádheře sice jednou pominou. Paradoxně jsou však právě proto znamením naděje. Naděje, že ?slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení? (Mal 3,20a) světa, v Kristu již vzešlo.
odeslat článek
vytisknout článek
