Papež promlouval do duše italským biskupům. Mezi italskou biskupskou konferencí a Petrovým nástupcem jsou v důsledku zeměpisných okolností tradičně těsnější vztahy než vůči jiným členům biskupského sboru v ostatních zemích. Jako každý rok proto papež u příležitosti plenárního zasedání zaslal Italské biskupské konferenci začátkem listopadu (4.11.) dopis. Nezůstal v něm však jen u zdvořilostních vět, ale přešel hned k tématu zasedání, kterým byla liturgická reforma a debata o novém překladu Římského misálu do italštiny.
„Každý pravý reformátor - píše Benedikt XVI. - je poslušný víře. Nedělá svévolné kroky, neosobuje si žádné právo nad ritem; není pánem, nýbrž strážcem pokladu, který vytvořil Pán a svěřil nám ho. V každé liturgii je přítomna celá církev: přilnout k její formě je podmínkou autenticity toho, co církev slaví.“.
Papež přinesl pro někoho možná poněkud překvapivý, ale historicky dobře doložený příklad průběhu liturgické reformy IV. lateránského koncilu z roku 1215, který dal kněžím do rukou - Breviář - tedy liturgii hodin a umocnil víru v reálnou přítomnost Krista v eucharistických způsobách chleba a vína prohlášením nového dogmatu o transsubstanciaci. Byla to doba svatého Františka z Assisi. Benedikt XVI. věnoval za pomoci četných citací ze spisů tohoto světce značnou část svého psaní popisu ducha, s nímž patron Itálie přistupoval k této liturgické reformě a nabádal k tomu taktéž svoje spolubratry.
Svatý František, jak známo, je jedním z nejpopulárnějších a všeobecně obdivovaných světců. Je vzorem také pro ony katolíky, kteří chtějí mít církev více duchovní a - prorockou - spíše než institucionální a rituální. Stoupenci tohoto přístupu ovšem prosazují na poli liturgie větší kreativitu a svobodu. V Itálii je tento přístup nemálo rozšířen.
Benedikt XVI. však ve svém dopise poukázal na to, že skutečný svatý František byl zcela jiného zaměření. Byl totiž hluboce přesvědčen, že křesťanský kult by měl odpovídat přijatému „pravidlu víry“ a tímto způsobem utvářet církev.
Italští biskupové, kterým papež poskytnul tuto lekci, zasedali navíc od 8. do 11. listopadu právě v Assisi, tedy ve městě sv. Františka a diskutovali právě o otázkách liturgie. Mezi známá fakta patří, že v minulosti byli právě italští biskupové hlavními tvůrci pokoncilní liturgické reformy, tedy nového Římského misálu, v čele s kard. Giacomem Lercarem a zejména mons. Annibale Bugninim.
Negativní dopady oné reformy z konce 60. let se Benedikt XVI. snaží od počátku svého pontifikátu a v kontinuitě se svým předchůdcem umenšit takzvanou „reformou reformy“, jak to sám nazval. Činí tak jednak příkladem a jednak papežským magisteriem. Je rovněž známo, že už Pavel VI. byl svědkem zmíněných negativních dopadů a byl jimi natolik rozladěn, že mons. Bugniniho, jenž byl tvůrcem nového misálu, poslal do Iránu jako nuncia, což zaručeně nebylo znamení přízně, kterou by bylo možno očekávat vzhledem k tomu, jak důležité poslání v římské kurii zastával.
Cítění většiny italských biskupů a italského kléru je však nadále ovlivněno „linií mons. Bugniniho“. V Itálii jsou sice řídké případy vyložených liturgických excesů, ke kterým dochází v jiných částech západní Evropy (rockové mše, čtení nebiblických textů v liturgii apod.), ale převažujícím stylem liturgického slavení stále zůstává spíše dimenze „společenství“ než „společného zaměření k Pánu“, jak to zamýšlí papež Ratzinger.
„Nezřídka slavíme eucharistii jenom my sami, aniž bychom brali v potaz Jeho přítomnost!“ povzdechl kard. Ratzinger při meditaci Křížové cesty na Velký pátek roku 2005 těsně před svým zvolením na Petrův stolec. „Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, je velkým neznámým mnoha nových liturgií, které - jak dále řekl - se staly jen prázdným tancem kolem zlatého telete, kterým jsme my sami.“
Předseda Italské biskupské konference kard. Angelo Bagnasco ne náhodou citoval slova, která napsal Joseph Ratzinger v předmluvě k prvnímu dílu vydání svých Opera Omnia. Ten vyšel nedávno také italsky a obsahuje všechny Ratzingerovy spisy o liturgii. Benedikt XVI. tam poznamenává, že Druhý vatikánský koncil věnoval své první zasedání liturgii a komentuje to slovy:
„Tím že se začalo tématem liturgie, byl jednoznačně položen důraz na primát Boha, na absolutní primát tématu Bůh. Bůh především - právě proto se začínalo liturgií. Tam, kde pohled upřený k Bohu není rozhodujícím faktorem, ztrácí svou orientaci všechno.“
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
