Advent roku 1975. Doma ? hluboká totalita. Já v exilu trávím prosinec v New Yorku. Nohy mne zavedly i ke ?skleněnému paláci? OSN, kde jsem v parku narazil na sochu Evgenije Buchetina s nápisem ?
Let Us Beat Our Swords into Ploughshares , a gift from the Soviet Union in 1959? (Zkujme meče do radlic. Dar Sovětského Svazu v roce 1959).
Ten nápis mi zněl nějak povědomě. Že jde o slova proroka Izaiáše, vytržená z biblického kontextu, mi došlo jen pozvolna. Dílo mi však hnulo žlučí hned. A nejen při pohledu na styl socialistického realismu. Ale při představě, že v roce 1959, kdy můj otec ještě seděl v socialistickém kriminále jako politický vězeň, zde v New Yorku na území Spojených národů, vztyčovali sochu sovětského úderníka, který gigantickým kladivem, svou rozmáchnutou svalnatou paží buduje mír. Jaký mír?
Ve svém mládí pro mne nebylo žádné slovo tak zprofanované jako slovo ?mír?. Budování míru, mírová politika, mírové manifestace, mírová spolupráce a dokonce i mírové duchovenstvo! To vše byl ?mír? vytržený z kontextu! A ten může být tak beznadějný, že ?válka? se stává pojmem naděje. A tak se třeba muklové v komunistických lágrech ve chvílích zoufalství jako stébla chytali vymyšlené zprávy, že Američané již pochodují na Prahu. A sám patřím ke generaci, které tváří v tvář sovětské okupaci Československa v srpnu 1968, mluvil z duše Karel Černoch svou písní Jsem pro.
Jsem pro, aby válku ved tento svět
zbraně nesměj nám zrezivět
tak hleď abys ten svět
smet generále!
A nebyli jsme žádní ?váleční štváči?! Co je to vlastně mír? Pro staré Řeky mír znamenal pořádek, soulad pozemského dění s pohybem kosmických těles určovaný přírodními zákony. Odleskem tohoto vesmírného řádu byla pro Řeky i politická legislativa, která zajišťovala řád lidského soužití v obci (polis). Podobně i Římané viděli kvést svou Pax Romana všude tam, kde se podařilo prosadit římské právo. Zatímco v obou případech je ale mír důsledkem uplatňování obecných a tudíž neosobních principů na člověka, je židovský pojem míru šalom plodem osobní dohody. Zdá se dokonce, že slovo šalom má svůj původ na trhu: tak dlouho se dva Židé dohadovali na ceně osla, až si plácli a řekli šalom ? platí. Bible to pak vztahuje na vztah Jahveho ke svému lidu. Mír, pokoj je tu výsledkem dodržování smlouvy s Hospodinem, plodem vztahu věrnosti Boha a člověka.
V tomto kontextu, je třeba číst zmíněný Izaiášův citát tak, jak je obsažen ve starozákonním čtení této první neděle adventní. Čteme tam: ?Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, pojďme po jeho stezkách! Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle? (Iz 2,1-5).
Toto slovo spásy je z konce osmého stol. př. Kr., kdy judskému království hrozilo nebezpečí asyrského vpádu. Prorok neočekává záchranu od lidí, od politického umění či vojenské moci, ale od Boha. S jistotou v toto Boží přislíbení Izrael může a má už teď kráčet v Hospodinově světle, tj. Boží spasitelné přítomnosti.
Kde je světlo, není čas pro spánek. Svatý Pavel v listě Římanům (Řím 13,11-14) proto píše: ?Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla.?
Pavlova slova odrážejí slova Kristova (Mt 24,42-44): ?Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.? Ježíš to osvětluje příkladem ze života: ?Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.?
Pán se srovnává se zlodějem, který, jak známo, přichází v nečekaný okamžik. I vojskům zemí Varšavské smlouvy se podařilo přijít v noci z 20. na 21. srpna ´68 ve chvíli, kdy jsme spali. Za to pak u nás na dvacet let vládla pax sovietica. Kdo nikoho nečeká, stane se lehce otrokem nečekaného vetřelce. Tato skutečnost osvětluje i to, proč Pán Ježíš neodpověděl apoštolům na jejich čistě ?informativní? otázky ?kdy to bude??, když jim mluvil o zničení chrámu. Neodpoví ani nám, chceme-li vědět, kdy On přijde. Nemá rád zvědavost! Zvědavost je chtivost něco jen tak nezávazně vědět, co se mne v podstatě ani netýká.
Pán vlastně nechce přijít nečekaně. Nemíní nás přepadnou a svázat, ale vysvobodit z pout hříchu. Proto se nás to, co říká, velmi osobně týká. Jde přece o Jeho příchod ? advent ? do mého života. Ne včera, ne zítra, ale dnes, teď, každý okamžik. On je Ten, který přichází (řec. Erchomenos; lat. adveniens) vždy jen v přítomné chvíli. Kdo Jej nevyhlíží, žijí ve tmě, a mají důvod ke strachu. Kdo ale Pána očekávají celým svým životem ve službě bratřím a sestrám, žijí už nyní s Ním ve spojení. Kráčí v Hospodinově světle a jsou pod jeho ochranou. Platí pro ně slova 122. (121) žalmu: ?Vyprošujte Jeruzalému pokoj, ať jsou v bezpečí, kdo tě milují! Ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!?
Výsledkem síly svalů, počtu tanků, moci zákona, či politického umu může být jen vratký vnější mír. Vnitřní mír je plodem spravedlnosti, svobody a smíření. Ty však může zjednat v plné míře pouze Kristus ? Kníže pokoje. Jsou Jeho darem těm, kdo Naň čekají. Advent je čas přípravy na tento dar. Čekat znamená mít bdělé, pročištěné srdce, schopné zachytit Jeho příchod. Srdce, které se učí porozumět Jeho řeči k nám i skrze lidská slova bližního.
Kdo ví, jestli i Evgenij Buchetin v hluboké noci totality nechtěl jinotajem vyznat, že i on vyhlížel Izaiášem prorokovanou spásu? Pak ať jeho socha v New Yorku klidně stojí ? jako svědek touhy po příchodu Kristova míru a pokoje.
odeslat článek
vytisknout článek
