Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikánskému rozhlasu poskytl rozhovor mons. Guido Pozzo, sekretář Papežské komise Ecclesia Dei při Kongregaci pro nauku víry o současné situaci kolem slavení mše svaté tzv. mimořádnou formou římského ritu, tedy podle misálu z roku 1962, který předchází pokoncilní liturgickou reformu z roku 1970. Rozhovor se dotýká také probíhajících rozhovorů s Bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX), tedy následovníků arcibiskupa Marcela Lefébvra. Otázky kladla Gudrun Sailer z německé redakce.

1.
Uplynuly tři roky od publikace Motu propria Benedikta XVI. Summorum Pontificum. Po třech letech nastala chvíle zhodnocení. Proběhl nějaký průzkum ve všech diecézích všeobecné církve, který by ukázal, jaká je či není možnost účastnit se mše v této mimořádné formě římského ritu? Jaká je situace?

S ohledem na požadavek Svatého otce z průvodního listu k Motu proprio Summorum Pontificum zaslala po třech letech od promulgace Papežská komise Ecclesia Dei prostřednictvím nunciů všem biskupům žádost, aby shrnuli zkušenosti nabyté během těchto tří let. Více než třetina světového episkopátu podala své hodnocení. Přitom je třeba mít na paměti, že drtivá většina odpovědí přišla z diecézí, kde existuje poptávka po slavení mše svaté mimořádnou formou. Průzkum je tedy plně uspokojující.

2.
V jakých zemích existuje největší zájem o takzvanou starou mši?

Největší zájem je zatím registrován ve Francii a Spojených státech amerických, a také v Austrálii; mnohem méně pak v Latinské Americe, Africe a Asii.

3.
Papež požadoval ?lásku a pastorační rozvahu? ve vztahu k věřícím tradicionalistům. Papežská komise Ecclesia Dei je institucí podobnou požárníkům. Bdí a přichází ke slovu, pokud se věci mají jinak. Kde narážíte na odpor? A jaké má motivace?

Výraz ?bdít? je překladem řeckého episcopein. A primárním úkolem biskupa je právě bdění. V tomto smyslu je také Papežská komise Ecclesia Dei institucí, která dohlíží a bdí nad aplikací zmíněného Motu propria. Existují zajisté předsudky a odpor proti ritu antiquior jak z důvodů ideologických, tak také proto, že poptávka po mši v mimořádné formě je považována za výraz určité antiteze a opozice proti liturgické reformě, kterou si přál Druhý vatikánský koncil. Je proto třeba jasně překonat a odstranit tyto stále rozšířené předsudky a pokud možno obnovit jednotu dějin liturgie, jednotu lex orandi jakožto výrazu jednoty lex credendi, spolu se zachováním specifik liturgických forem jediného římského ritu.

3bis
Jen pro upřesnění: jaké bývají námitky faráře nebo biskupa, kteří nemají ve vážnosti starou mši a odmítají žádosti o její slavení?

Někteří preláti tu shledávají především riziko estétské nostalgie čistě dekorativního a formálního typu. Nevylučuji, že tomu tak může v některých případech být, ale takovéto hledisko v zásadě poukazuje právě na existenci určitého předsudku. Ritus antiquior v sobě totiž má hluboké bohatství, které musí být nejenom respektováno, ale také znovu objevováno právě k užitku liturgie tak, jak je slavena dnes. Tyto předsudky a tento odpor je třeba překonat změnou určité myšlenkové formy forma mentis. K tomu je třeba patřičnější liturgická formace.

4.
Jaký je podle Vás zájem o mimořádnou formu římského ritu? Roste, klesá nebo je konstantní?

Řekl bych, že narůstá, a to proto, že zájem a přiblížení ke staršímu ritu se rodí především u mladých generací. To je překvapivá novota, která zarazila i mne.

5.
Je možné odhadnout procentuálně, kolik katolíků má stálý zájem o starší mši, řekněme v Evropě?

Komise nemá žádné opravdu věrohodné procentuální údaje také proto, že situace se v jednotlivých místech velice liší. Lze jistě říci, že počet věřících, kteří se drží předešlé formy římského ritu, je ve Francii mnohem větší než v Německu či Itálii a Španělsku. Je však jisté, že problém počtů se netýká úsudku o hodnotě mimořádné formy ritu. Obě dvě formy mají stejnou hodnotu a vážnost. Řádná forma je normální, obvyklá, běžná; mimořádná forma je zvláštní a pro vyhraněné skupiny věřících. A domnívám se, že tak tomu bude ještě dlouho.

6.
Motu proprio se nezmiňuje o formaci kněží, kteří se chtějí naučit sloužit mši podle staršího misálu. Podle někoho je tady určitá mezera, neboť je třeba nikoli nezaujaté přípravy, aby bylo možno přistoupit ke slavení starší liturgie. Co byste poradil zainteresovaným kněžím?

Problém kněze způsobilého ke slavení staršího ritu je velmi závažný a naléhavý. Musím říci, že častým důvodem toho, proč jsou jednotliví ordináři v úzkých, mají-li odpovědět na žádost určité skupiny věřících, kteří se chtějí účastnit staršího ritu, je právě nedostatek kněží způsobilých jej celebrovat. Je proto nezbytné, aby věřící měli pochopení a velkou trpělivost. Podle mého názoru by semináře měli seminaristům poskytovat možnost naučit se odpovídajícím způsobem celebrovat také v mimořádné formě. Nejde o povinnost, ale o možnost. Tam kde je to možné, lze k této přípravě využít kněží z řeholních institutů, které jsou v jurisdikci komise Ecclesia Dei a drží se tradiční liturgické disciplíny. Podstatná je však liturgická a teologická formace, která musí radikálně odmítat ideu, podle níž existuje předkoncilní liturgie v opozici k pokoncilní liturgii a předkoncilní ekleziologie v opozici k pokoncilní ekleziologii. V dějinách víry a církevní liturgie existuje růst a prohloubení, ale vždycky v kontinuitě a podstatné jednotě, která nemůže a nesmí být ztracena nebo umenšována. To je linie či směr, kterým je třeba se ubírat také při lepší přípravě kléru.

7.
Svatý otec si přál, aby se obě formy římského ritu vzájemně obohacovaly, aniž by se mísily. Co se však může starší liturgie ?naučit? od té nové?

Předně v samotném průvodním listu Motu propria Svatý otec zmiňuje nezbytnost přizpůsobit slavení liturgických památek světců. Je třeba zavést nové světce kanonizované po roku 1962 a zařadit některé preface z misálu Pavla VI. a obohatit tak sbírku prefací misálu z roku 1962. Papežská komise Ecclesia Dei už začala studovat tuto otázku, aby bylo možné splnit vůli Svatého otce. Myslím, že zanedlouho se podaří dojít k nějaké konečnému řešení v této věci a návrh bude předložen Svatému otci. Domnívám se, že je také třeba uznat, že řádná forma římského ritu nabízí širší rozsah čtení z Písma svatého než misál z roku 1962. Nicméně, takováto změna v misálu z roku 1962 není snadná, protože je třeba brát zřetel na vazbu mezi liturgickými čteními a antifonami či responsorii Římského breviáře v příslušný den. Je však správné zmínit, že za časů Pia XII. byla do vlastních liturgických textů památek světců zavedena řada doplňkových čtení. Nelze tedy vyloučit také případné přizpůsobení, pokud jde o mešní čtení, třebaže to neznamená, že celebrant nebo ordinář může subjektivně a svévolně měnit ordo lekcionáře. Netřeba také upadat do směšování obou forem, což by vedlo ke ztrátě jejich specifik.

8.
Starší mši je nyní možné beze všeho slavit i v bazilice sv. Petra?

Promulgováním Motu propria Summorum Pontificum nestojí už slavení mimořádné formy mše pod disciplinou indultu, jako tomu bylo v předešlých letech, ale je upraveno normami samotného Motu propria. Tedy také v bazilice sv. Petra, jako i v jiných kostelech, se aplikují normativa Motu propria.

8bis
V sakristii baziliky je tedy vše připraveno pro slavení staršího ritu?

Mám za to že ano. Ráno tam mnozí kněží skutečně slaví i spolu s ministrantem mši v ritu antiquior.

9.
Bude někdy Svatý otec slavit mši v mimořádné formě?

Tato otázka je, myslím, položena nesprávné osobě!

10.
Pokud jde o rozhovory s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX), je možné říci, že bylo dosaženo nějakého pokroku?

Rezervovanost je podmínkou dobrého vyústění probíhajících rozhovorů mezi odborníky Kongregace pro nauku víry a odborníky z FSSPX. A já nemám v úmyslu tento princip porušovat. Mohu říci, že klima, ve kterém jsou rozhovory vedeny, je pozitivní a konstruktivní. Panuje vzájemná úcta. Doposud byly rozhovory zaměřeny na zjištění důvodů a argumentací jedněch i druhých, aby bylo možné dobrat se základu či kořene těžkostí věroučného řádu, které dosud trvají. Objev zřetelného kořene a poslední příčiny těžkostí považuji osobně za pokrok.

11.
Slavení starší mše nyní už není místem sváru mezi Svatým stolcem a lefébvristy. Zůstávají však mnohé teologické rozdíly, jako je náboženská svoboda, ekumenismus, pojem tradice. V čem je největší potíž?

Kontroverzními body jsou přesně ty, které jsou zmíněny v otázce. Nejedná se o odmítání autority Druhého vatikánského koncilu jako takového nebo následného papežského magisteria, ale o některá tvrzení či některé výpovědi dokumentů Druhého vatikánského koncilu týkající se náboženské svobody, ekumenismu, vztahu k nekřesťanským náboženstvím, chápání liturgické reformy, jednoty učitelského úřadu ve vztahu k tradici. Všeobecně vzato se těžkosti FSSPX týkají kontinuity anebo homogenního vývoje některých nauk Druhého Vatikánu a následného papežského učitelského úřadu vzhledem ke stálému učitelskému úřadu církve a tradici. Nezdá se mi, že FSSPX principiálně popírá možnost a legitimitu vývoje či homogenního a koherentního prohloubení katolické věrouky. FSSPX se od pozice Svatého stolce liší v hodnotícím úsudku kontinuity anebo koherence jednotlivých výpovědí Druhého vatikánského koncilu a předcházejících tvrzení učitelského úřadu církve. Myslím, že nedávné tvrzení papeže Benedikta XVI. o hermeneutice obnovy v kontinuitě s tradicí a stálým učitelským úřadem církve je zásadním principem řešení sporu. Jde o to aplikovat jej na specifické případy a aktualizovat tento princip v celém dosahu, více než tomu bylo dosud.

12.
Papež Benedikt XVI. napsal, že také kněží komunit, které se drží staršího úzu liturgie nemohou v zásadě vylučovat slavení podle nového misálu. Jak to vidí FSSPX?

To by bylo třeba se zeptat FSSPX. Jak už jsem řekl, mám za to, že také otázku liturgických knih reformy Pavla VI. je třeba zařadit do správného chápání liturgické reformy a následné správné aplikace. Základní otázkou, na níž FSSPX musí odpovědět, je to, zda řádná forma římského ritu, promulgovaná Pavlem VI., je platná a sama o sobě legitimní. V tomto bodě nesmějí být pochybnosti či váhání. Odpověď musí být jednoznačně kladná. Zcela jinou věcí jsou dvojznačnosti, nedostatky nebo věroučné omyly, které se rozšířily po koncilu jak v teologickém chápání, tak v aplikaci liturgické reformy. Kdysi kardinál Ratzinger, dnes papež Benedikt XVI., hovořil o ?kolapsu? liturgie. Z tohoto hlediska tedy nelze o mnoha vznášených kritikách říci, že jsou pomýlené.

12bis
Ponecháme-li stranou úchylky, pak řádná forma, jak ji slaví Svatý otec, by měla být přijímána všemi těmi, kdo chtějí být součástí katolické církve. Tedy také lefébvristy. Je tomu tak?

Nemyslím, že už tomu tak je. Třebaže, opakuji, objektivním problémem je chápání liturgické formy, jak se projevilo v mnoha prezentacích samotné liturgické reformy, v různých teologiích liturgie, a potom v mnoha aplikacích, které se ukázaly jako scestné nebo závadné. Dnes musíme obnovit autentický smysl a význam liturgické reformy. Papež celebruje podle misálu Pavla VI. a to je bod absolutně normativní. Víme však, že skutečně existují mnohé celebrace, které nekorespondují s autentickou věroukou a autentickou mší liturgické reformy, tedy misálem Pavla VI. Proč k tomu došlo? Proč došlo k úchylkám? Proč došlo k těmto závadám, k těmto falešným pojetím? Na tuto otázku si musíme odpovědět my.

13.
Mons.Fellay nedávno pohrozil mons. Williamsovi vyloučením z bratrstva, pokud se bude nadále hájit za pomoci advokáta, který má vazbu na neonacistické hnutí. Nedochází uvnitř samotného bratrstva ke schizmatu?

Případ Williamson je ojedinělý a do kompetence představeného FSSPX náleží projednání možných disciplinárních opatření v rámci bratrstva, pokud to budou okolnosti vyžadovat. O postojích mons. Willimsona se Svatý stolec vyjádřil dříve vyjádřil absolutně jasně. Svatý otec v knize Světlo světa, publikované v těchto dnech, řekl, že případ Williamson a jeho scestná negacionistická prohlášení o holocaustu je případ sám o sobě a musí být naprosto oddělen od otázky vztahů mezi FSSPX a Svatého stolce.

14.
Kde spatřujete pravý handicap lefébvristů: ve věrouce nebo politice?

Jsem přesvědčen, že otázky, které brání plnému smíření FSSPX s Apoštolským stolcem, jsou věroučné povahy. Dopady či implikace ideologicko-politického řádu se mohou vyskytovat, ale nepředstavují primární a určující prvek diskusí.

15.
Komise Ecclesia Dei doporučuje nebo nedoporučuje věřícímu jít na mši a přijímat svátosti u kněze z bratrstva svatého Pia X.?

V listě Svatého otce po zrušení exkomunikace čtyřech biskupů nedovoleně svěcených arcibiskupem Lefébvrem, papež objasňuje, že odnětí exkomunikace, tedy těžkého disciplinárního postihu, nedává ještě bratrstvu sv. Pia X. kanonické uznání, a tudíž ani kněží FSSPX nekonají svou službu legitimně. Ve světle těchto tvrzení je zřejmé, že věřící katolíci jsou nabádáni vyhýbat se účasti na slavení mše anebo přijímání jiných svátostí, vysluhovaných kněžími FSSPX, kteří jsou kanonicky v iregulární situaci. Totéž platí pro jakéhokoli kněze, který není v regulérní kanonické situaci anebo nemá představeného.

16.
Je možné odhadnout, kdy by mohlo dojít k návratu lefébvristů?

Nedali jsme si žádné přesné termíny. Modlíme se, pracujeme a jednáme, aby doba opětovného začlenění FSSPX do plného církevního společenství nebyla vzdálená.

Přeložil Milan Glaser