Nový portál Vatikánského rozhlasu

Asi neexistuje dospělý obyvatel České republiky, který prošel školními lavicemi, a neznal by tyto verše Karla Jaromíra Erbena z balady Štědrý den. Kdekdo je v předvánočním čase recituje, objevují se na mnoha besídkách i koncertech, a mají navodit sváteční atmosféru, vánoční kouzlo. Působí idylicky, líčí Štědrý den jako den pohody a obdarovávání, den kouzel a magie. Jenomže takové vnímání Erbenovy poezie je kýčovité, notně zúžené a vlastně lživé. Citovaná pasáž tvoří jen pouhý kontrapunkt k tragickému příběhu, který se v baladě odehrává. Sledujeme pověry prosakující jedním z největších křesťanských svátků. Konkrétně pověru, podle níž dívka, která o štědrém večeru pohlédne prosekanou dírou v ledu do rybníka, uzří svůj osud, svého ženicha. Sečtělý posluchač s dobrou pamětí si asi vzpomene, jak po harmonickém začátku Erbenova balada pokračuje. Dvě dívky spolu kráčí o půlnoci Štědrého dne k rybníku. Místo aby s ostatními slavili v chrámu příchod Ježíšův, jdou praktikovat pohanskou magii, která stojí v příkrém protikladu ke křesťanství. Jdou se pokusit narušit přirozený běh času a pohlédnout do své budoucnosti.

První z dívek, Hana, v ledové díře spatří svého ženicha a veselku. Ovšem druhá dívka, Marie, vidí kostel plný družiček, rozžatých svící a uprostřed - rakev na márách. Do příběhu tak najednou brutálně vstupuje smrt - a kde je ono vánoční kouzlo, vrčení kolovrátku u kamen a ?hoj, ty štědrý večere??

Erben zde v mistrné poetické zkratce charakterizuje pomíjivou lidskou existenci; žádná chvíle pohody a štěstí nevydrží navždy, vystřídají je časy horší až špatné. A když se na něco ptáme, například na vlastní budoucnost, můžeme dostat odpověď, kterou si nepřejeme slyšet.

Často lze zaslechnout od příbuzných, jejichž blízký nečekaně zemře: ?Kdybych to věděl, snažil bych se s ním trávit více času, usmířit se, víc si povídat, podniknout ještě to a ono!? Ale i když tuto informaci mají k dispozici, není nijak zaručeno, že s ní správně naloží. A kdo nám brání v urovnávání křivd, v návštěvách rodiny a přátel, kdo nám brání trávit s nimi čas? Opravdu potřebujeme tajemné okultní síly, aby nám radily, jak správně žít?

Naše společnost se velmi podobá oněm dívkám z balady, Marii a Haně. Dnes se už ale nemusíme zamrzlou nocí prodírat se sekerou k rybníku, čekat na magickou chvíli. Máme analytiky a prognostiky, máme své instantní novinové horoskopy, údajně odhalující naši povahu a budoucnost, máme televizní věštce, kartářky a vědmy. Tito ?falešní proroci?, řečeno biblickou terminologií, nám ponejvíce slibují věci radostné - o zásadních životních katastrofách se od nich nedozvíme. Je to příjemné a krásně to zbavuje odpovědnosti a vlastní vůle, když můžeme prohlásit: ?No jo, já už jsem takový, vždyť jsem se narodil ve znamení Lva, Vodnáře, Panny?? Jako kdyby na naši svobodnou vůli, volbu mezi dobrem a zlem, měl větší vliv svit možná dávno vyhaslých hvězd než znamení kříže, kterým nás Kristus vykoupil. Opájíme se nejrůznějšími iluzemi, podle nichž jsou vánoce svátky lidí dobré vůle, svátky hojnosti, rodinné pohody, klidu a míru. Kouzlo vánoc si snažíme zajistit prostřeným stolem a hojností dárků, byť se za své konzumní chování pod vlivem nejrůznějších moralistů trochu stydíme - víme, že máme hledat pravou podstatu vánoc, která nespočívá v množství a hodnotě darovávaných věcí, ale nedokážeme si pomoci. Jak bychom také mohli hledat podstatu oslavy Kristova narození, když většina našich bližních o něm nic netuší, zná maximálně Ježíška z jesliček (někde si ho navíc ještě pletou se Santa Clausem či dědou Mrázem) a pak až postavu na kříži. Nevědí nic o jeho božském původu, o jeho učení a nesmírné oběti na kříži za spásu celého světa. Jaké pravé poselství Vánoc lze v tomto stavu zmatení a neznalosti asi nalézt?

Jedny z nejcitovanějších vánočních veršů v češtině nevypráví o ?ladovských vánocích?, idylce u kachlových kamen v rodinném kruhu s blýskavě nazdobeným smrčkem. Na Erbenově baladě tak lze dobře vidět, jak rádi a ochotně se necháme opojit přitažlivým povrchem, jak snadné je odvést naši pozornost od podstatného k nicotnému. A také jak bolí a je to náročné, když máme zajet do hloubky. Platí to o básni Štědrý večer stejně jako o samotném Štědrém večeru a celých vánočních svátcích.

Erben svou baladu uzavírá mravním ponaučením ve stylu klasických bajek či zvířecích moralit: ?Seděli jsme také tak jako dnes a včera: a než se rok obrátí - kde z nás bude která? [?] Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!?

Není to chvála neznalosti, ale spíše úlevný povzdech - o věcech, které nás čekají, je lépe nevědět, a neztrácet předem sílu a naději. Jak krásně to souzní s Kristovým výrokem o tom, že máme být připraveni, neboť nevíme dne ani hodiny. Budoucnost je v rukou Božích, a my mu náležíme. Hoj, ty blížící se štědrý večere, nauč nás i naše blízké prožít každý den s Kristem v radosti a naději. I kdyby to měl být den poslední.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"