Nový portál Vatikánského rozhlasu

Doma teplo, za okny ladovská zima, ale vánoční pohoda nikde. Tak trochu jste mne zahanbila. Na Štědrý večer jsem Vám sliboval, že se pokusím odpovědět na otázku, má-li cenu psát Ježíškovi, když stejně neodpovídá ve Vašem soužení. Odpovědi jste se ode mne nedočkala. A jak by taky. Bylo to ode mne naivní. Teď je pomalu po svátcích a já dostávám odpověď od Vás. Objevila jste ji v knížce Čím to je, že jste tak klidný? dlouholetého generálního vikáře českobudějovické diecéze a bývalého mukla Václava Dvořáka v rozhovoru s Janem Mazancem. Četba této knížky Vás, Anežko, inspirovala k tomu, že se o toto svědectví z jeho muklovských let chcete se mnou podělit. Dvořák mluví o hrůze komunistického kriminálu ? byl rok ve vazbě v Ruzyni na samotce ? a Vy to aplikujete na jakékoliv utrpení, neboť, píšete, každé utrpení do jisté míry na člověka působí nesmyslně? Jak se tedy dá překonat?

?Podle mne i muklů, se kterými jsem mluvil?, píše ve své knize P. Dvořák, ?to rozhodně nejde rozumem. Utrpení v komunistickém kriminálu se totiž jeví jako úplně beze smyslu, a proto ho nemůžeš překonat rozumem, myšlenkově, ale jedině řečí s Bohem, modlitbou. Nemůžeš se ptát: ?Proč?? Musíš se ptát: ?Pro koho? Pro koho já to tady snáším?? Teprve až v tobě utichne hlas logiky, může zaznít hlas prosby a nářku. Tam, kde zklamává úplně všecko, na co jsi zvyklý, kde se nedá dělat nic jiného než trpět, začnou tyhle prosby duchovně proměňovat tvoji šílenou bídu, tvoje utrpení. Odvaha víry i na té samotce, v tom nejhlubším ponížení, dělá z utrpení něco tvůrčího, už to není bořící síla. Apoštol Pavel dokonce v Listu Kolosanům říká: Nyní se raduji z utrpení pro vás. Utrpení už nevidíš jako něco pasivního, neživotného, jako trest. Musíš se učit, jak z něj vytvořit nový život. Dá to strašnou práci, než se s tím smíříš a než se probojuješ k tomu, abys svůj život vložil do rukou Božích. A když máš jistotu, že Bůh je s tebou, tak najednou máš víc možností, nejsi tak spoutaný a uvězněný?? Tolik Msgr. Dvořák.

?Co vy na to?? ptáte se mne. Co já na to? Dvořákovo svědectví je tak silné, že nepotřebuje komentáře. Tak jako je nepotřebuje betlémské dítě v jesličkách. ?Man kann es nicht fassen, man kann es nur wahr sein Larsen.? (Nelze to pochopit, lze to jen ponechat ve své pravdě.) Tak to vyjádřil jeden německý autor vánočního zamyšlení v rádiu. Ale když jinak nedáte, podělím se s Vámi o to, co mne k tomu napadá.

V první řadě je to asociace, kterou vzbuzuje Dvořákova věta ?když máš jistotu, že Bůh je s tebou, tak najednou máš víc možností? s Izaiášovým proroctvím (Iz 7,14), které jsme slyšeli čtvrtou neděli adventní v prvním čtení i v evangeliu: ?Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ?Bůh s námi?). Kolikrát jsme tu větu opakovali, až nám zevšedněla. Přitom je to esence Vánoc, uvěřit, že Bůh je s námi. Jenže k takovému poznání se člověk nedostane než skrze těžké životní situace, kterým se z počátku třeba zuby nehty bránil. Dvořák doslova říká, že to ?dá strašnou práci, než se s tím smíříš a než se probojuješ k tomu, abys svůj život vložil do rukou Božích?. Pak teprve zakusíme, že náš Bůh je Emanuel, že je s námi.

Potom mi, Anežko, přicházejí na mysl slova svatého Pavla ? taky mukla ? Efesanům, z druhé neděle po Narození Páně: ?Modlím se za to, aby Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil vám dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání.? Jde o poznání, které podle Dvořáka nelze udělat ?rozumem, myšlenkově, ale jedině řečí s Bohem, modlitbou?. (Ef 1,16n.) Ta ovšem za mřížemi nabývá existenciální naléhavosti. ?Nemůžeš se ptát: ?Proč??, píše Dvořák, musíš se ptát: ?Pro koho? Pro koho já to tady snáším?? Teprve až v tobě utichne hlas logiky, může zaznít hlas prosby a nářku. Tam, kde zklamává úplně všecko, na co jsi zvyklý, kde se nedá dělat nic jiného než trpět, začnou tyhle prosby duchovně proměňovat tvoji šílenou bídu, tvoje utrpení.? Václav Dvořák zřejmě právě ve vězení udělal onu fundamentální zkušenost svobody, kterou popisuje svatý Pavel v listu Galaťanům, z něhož se čte na Nový rok: ?A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého syna a ten volá: ?Abba, Otče!? Už tedy nejsi otrok, nýbrž syn, a jakožto syn také dědic skrze Boha.? (Gal 4,6n.).

To Vám, Anežko, snad bude stačit. Ale možná ještě něco. Vstupní antifona příští neděle cituje z Knihy Moudrosti: ?Když hluboké ticho vše objímalo, a noc ve svém běhu došla do polovice, tvé všemocné slovo, Pane, přišlo z nebe s královského trůnu.? (Mdr 18,14n.) Co to znamená, že ?noc ve svém běhu došla do polovice?? Zřejmě půl-noc! Půlnoc je rozhraní starého a nového dne. Hluboká noc, nejhustší temnota. Slunce ještě zdaleka nevyšlo, a přesto už nastal nový den. Žít z této jistoty, přestože zatím nic nevidíme, znamená věřit. Ne být přesvědčen o něčem, ale důvěřovat Někomu. To dává křídla kreativní svobodě. I to mi Dvořák objasnil, když říká: ?Odvaha víry i na té samotce, v tom nejhlubším ponížení, dělá z utrpení něco tvůrčího, už to není bořící síla.?

Ale teď už, Anežko, skutečně končím. Nenašla jste pod stromečkem, co jste chtěla ? a já jsem se z odpovědi možná elegantně vyvlékl. Čím to ale je, že máte najednou i na rozdávání. A to skrze člověka, který to někdy před padesáti léty v temné kobce nevzdal. Možná se už tehdy za nás budoucí modlil ? tak jako Mojžíš, kterému Hospodin řekl: ?Řekni Árónovi a jeho synům toto: Tak budete žehnat izraelské syny; budete jim říkat: ?Požehnej tě Hospodin a ochraňuj tě! Ať Hospodin rozzáří tobě tvou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin pozvedne k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!?? (Nm 6,22-27).

Do Nového roku Vám přeji tento Pokoj, Anežko. Pokoj, který po dlouhém adventním putování daruje příchod ?Očekávaného národy?, a jež je velmi bohatý šerostvitem. Začíná ještě temnotou noci, která se však stává těhotná zvěstmi: Člověk je povolán k ?vidění?, které je plodem Zjevení Páně. Vánoce oslavují skryté a pokorné zjevení Boží v lidském tápání. Výstižně formuloval Pär Fabian Lagerkvist (1891?1974) v jedné básni ze sbírky Země v podvečer:

?Jakýsi neznámý je mým přítelem
kdosi, koho neznám,
Jakýsi neznámý daleko, daleko.
Pro něho je mé srdce plné nostalgie
Protože není se mnou
Protože snad ani neexistuje?
Kdo jsi ty , jenž plníš mé srdce svou nepřítomností?
Který plníš celou zemi svou nepřítomností? ?