Rádio Vaticana

Jak je to nepříjemné, vracet se z vánoční nálady opět do všedního života! I liturgický kalendář jakoby nerad předával sváteční dobu prozaickému cyklu ?nedělí během roku?. Jak ten náraz šedivosti všedních dnů oddálit? Tak trochu to funguje v Itálii tím, že 6. leden se nepracuje a v Římě přetrvává zvyk nadílky na Tři krále. A tak vánoční trh na Piazza Navona je do té doby v provozu. Ale i ten už skončil. Zbývá už jen jedno: jít na nedělní procházku na Svatopetrské náměstí. Nejen že si člověk poslechne papežův Angelus, ale může tam obdivovat gigantický vánoční strom a pod ním jesličky až do Hromnic (2. února).

Ale i to se člověku vtaženému do víru povinností omrzí a střet s realitou je o to tvrdší. Jedna evangelická farářka v Německu se v rozhlasové relaci přiznala, že řeší problém operativně. Sklidí hned po Vánocích figurky pastýřů v domácím Betlémě na půdu. Zdůvodnila to ? samozřejmě ? Písmem: v Lukášově evangeliu čteme, jak pastýři šli do Betléma, ale hned zase spěchali zpátky ke svým stádům. I ona se tedy vrací co možná nejrychleji do práce (Lk 2,15-20).

Ponechme stranou, máme-li tak radikálně zkracovat beztak již krátkou vánoční radost. Nicméně myšlenka není špatná. Chce propojit vánoční poselství s praktickým životem a prorazit tak kruh čistě sentimentálního a planého pojetí nejkrásnějších svátků v roce. Vždyť nejstarší tradice propojuje Vánoce se křtem Páně a svatbou v Káně galilejské a zdůrazňuje tak jejich charakter zjevení Božího skrze člověka ? epifanie či teofanie.

I latinská západní liturgie navazuje na tyto souvislosti, mimo jiné tím, že cyklus nedělí ?během roku? začíná právě evangelijní scénou křtu Páně (rok A a B), respektive proměněním vody ve víno v Káně galilejské (rok C). Je to začátek Ježíšova veřejného působení. I pro Něj ? abychom tak řekli ? začíná práce, námaha všedních dnů, neúspěch a nakonec utrpení a smrt. Syn Boží má však jasné poslání, které nekončí v temnu a nicotě, ale naopak ve světle a radosti. Předpověděl to sám Hospodin ústy Izaiáše: ?Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.? Kristus, služebník Boží, se má stát ?světlem národů [?], aby se rozšířila má spása až do končin země?, praví Hospodin. Je to nelehká mise, Ježíš však může říct o Bohu, který si jej ?utvořil služebníkem již v matčině lůně? že On ?je mou silou? (Iz 49,3.5n.).

Jan Křtitel pocítil tuto sílu Ducha, která se snesla ve formě holubice na Ježíše při křtu v Jordáně a rozpoznal v Něm Syna Božího. ?Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa?. (Jan 1,29-34) Je to zvláštní situace, všechno je tu jinak, než by člověk čekal. Liturgie hodin to v 1. antifoně ke Svátku Křtu Páně vyjádřila slovy úžasu: ?Služebník křtí Pána, vojín Krále, Jan Spasitele...? Je to věru neočekávaný způsob, jakým se onen Král, kterého v Betlémě adorovali mudrci přispěchavší z Východu, ujímá vlády: staví se do jedné řady s hříšníky, kteří čekají až na ně přijde řada.

Ježíš si nenárokuje žádná privilegia. Nevyvyšuje se, ale naopak ponižuje se. Pokračuje v Božím sestupu, blíž a blíž člověku: z nebes na horu Sinaj, vstříc Mojžíšovi, ještě níže do archy úmluvy, pak do jeruzalémského chrámu. Pro Židy Jahve nemohl být už blíže svému lidu. Boží syn však pokračuje v sestupu ještě dál: do lůna Panny Marie, pak do vod Jordánu. Ani zde se však nezastaví: sestoupí do hrobu a pak až do pekel, jak vyznáváme v Krédu. Odtud pak začíná jeho slavný výstup, při kterém rozráží pekelné brány a táhne za sebou vzhůru všechny spravedlivé, kteří očekávali Spásu.

Nezačíná tedy po Vánocích nudný cyklus nedělí během roku, ale rozvíjí se spirála dějin spásy, která čerpá sílu z Božího vtělení. Dotekem s Kristovým tělem všechno nachází své místo a dostává svůj věčný smysl, člověk i celé jeho všední prostředí v němž žije. Sv. Pavel v tomto nadšení píše Korinťanům jako ?členům Boží církevní obce?, kteří byli posvěceni prostřednictvím Krista Ježíše a povoláni do stavu svatých? (1 Kor 1,1-3).

Ta slova platí i nám. Jako pozvání, nechat zazářit zatemněnou svatost v nás. Je to svatost Kristova božství, které prosvítá šedí našeho lidství. Onoho lidství, které už není jen naše, ale i Jeho ? onoho Božství, které není už jen Jeho, ale i naše.