Obrázky marnotratného syna (Lk 15,11 násl.) bývají zavěšeny nad mřížkou zpovědnic. Obyčejně jsou již vybledlé, starého stylu. Jednoho inteligenta zlobily a odůvodnil to: ?Nesnáším sentimentálnost. Už samo podobenství evangelia jí zavání, a ty slaďoučké obrázky k tomu! Divíte se, že mě to vůbec nedojímá, ale spíš zlobí??
Ani bych se nedivil, že se necítí ve své kůži ten, kdo zaujal k parabole tento postoj. Spíš mně udivilo, že se ho časem zřekl ten, kdo jej vyslovil. Přiznal se, že tu jde rozhodně o něco daleko hlubšího než sentimentální idyly rodinného života. Dotýkáme se tu samé podstaty křesťanství: pojmu zla a jeho řešení.
Jak se máme postavit k tomu, co všichni známe ze zkušenosti: k přehmatům, k poblouznění, k omylům, k hříchům? Defekty se napravují podle toho, v čem kdo vidí chybu. U stroje je to poměrně snadné. Člověk je však tvor úžasně složitý a jeho hříchy se vidí z mnoha perspektiv.
Jedna z nich je individuální, může být docela egoistická. Dá se krátce vyjádřit takto: Zhřešil jsem, tj. jednal jsem špatně. Komu jsem tím uškodil? Sobě samému, přišel jsem do neštěstí. Pokusím se o to, abych to napravil, tj. abych zlepšil znovu svou pozici, své postavení.
Není to špatný motiv k nápravě zla a není to ani vadné pojetí hříchu: zlým skutkem škodíme především sami sobě. Měli-li jsme odvahu k pádu, nesmí nám chybět ani síla k povstání. V tomto smyslu mluví i povzbudivá a výchovná naučení pedagogů: Měj odvahu a všecko se napraví! Cesta spásy je ve tvých vlastních rukou! Dívat se na problém z tohoto hlediska je povzbudivé, výchovné, bohužel jednostranné. Dokážeme skutečně všecko napravit, co jsme zlým skutkem pokazili? Ani pro sebe ne, tím méně ovšem u druhých.
Hřích totiž není jenom naše vlastní škoda. Klasické řecké tragedie ukazují působivě jak se přestoupením mravních zákonů naruší celý kosmický řád. Svět je totiž harmonie, mír, mír dokonalý a celistvý tj. vesmír. Skutky proti přirozeným a Božím zákonům tu působí katastrofu. Celý svět proto reaguje, asi tak jako živý organismus se pokouší vyloučit něco cizího, co proniklo dovnitř. Tato reakce světa na zlo se jeví jako nadlidská síla pomsty, trestu. Byla zosobněna v bohyni Nemesis, před kterou nikdo neunikne. Vyjadřuje se tím mytologicky všeobecná zkušenosti lidstva: nevíme, jak se to děje, ale každé zlo, kterého se člověk dopustil, se nějakým tajemným způsobem vrátí. Každý hřích se dočká svého trestu tam, kde se toho nejméně nadějeme. Je v tomto pojetí možné mluvit o nějakém opravdovém pokání? O nějaké nápravě? Těžko! Řecké tragedie končí tzv. katarsí, očištěním, ale to není osvobození člověka, ale světa. Člověk tragicky umírá, ale svět se tak očistil od zla. Je k dobru budoucích generací.
Do tohoto pojetí zla se ovšem nehodí podobenství o marnotratném synu. Světové zákony nemohou odpouštět. Spíš by se dala aplikovat parabola tam, kde se hřích chápe především jako přestupek sociální. Spořádaná společnost totiž žije podle jistých zákonů tradičních nebo psaných. Kdo se proti nim prohřešil, vylučuje se z normálních vztahů mezi lidmi. Tentokrát to nejsou světové síly, ale orgány společenského pořádku, co ho dopadnou a trestají, a to zase podle jistých stanovených směrnic a zákonů.
Tak se to děje v dnešních státech. Na kosmické důsledky zla už dnešní lidé nemyslí, jsou od přírody daleko, ale jsou si plně vědomi, že by měla policie všude zasáhnout, kde se děje něco, co nemá být a že by spravedlivé soudnictví mělo každému naměřit, co zaslouží. Ale přesto tu a tam uznáváme, že se může udělat výjimka. Může se dát milost tomu, kdo ukázal při odpykávání trestu dobrou vůli se polepšit. V tom případě se přísný soudce začíná měnit a nabývá trochu podobu otce z podobenství o marnotratném synu. Rozumní lidé to schvalují, ale napomínají, aby se to nedělo tuze často, jinak to vede k zneužívání, k chaosu, pořádek a spravedlnost se rozpadají.
Existuje tedy nějaký obor, ve kterém se dá podobenství evangelia aplikovat důsledně? Jistě, ale pak musíme vidět hřích v perspektivě nejdokonalejší, náboženské, tj. nejenom jako škodu osobní, nejenom jako narušení řádu světa a společnosti, ale jako přímou urážku Boha. ?Lituji svých hříchů proto, že jsem Tebe, svého nejlaskavějšího Otce, urazil?, modlíme se ve formuli dokonalé lítosti. Z tohoto hlediska vidíme hřích jako zlo v pravém slova smyslu. I nejhorší zločince, mají-li ještě zbytek svědomí, zlobí, když vidí, že ublížili živému člověku. Ten, komu se probudilo svědomí náboženské pocítí, že urazil Boha. Toho nám má být líto nejvíc.
Ale z tohoto hlediska se zahlédne i druhý paprsek, tentokrát potěšující: uražený může odpustit. Tím pak se zlo doopravdy odstraní a stane se naopak novým zážitkem dobra. Není to krásně vylíčeno právě v podobenství? Marnotratný syn se nejenom navrátí, ale jeho poměr k otci se ještě víc prohloubí, stane se novým motivem lásky.
Je tedy v křesťanství zvláštní paradox. Odhaluje zlobu hříchu, ale přitom je jediné, které dává možnost zlo napravit v dialogu s Bohem Otcem. Hříšník, který uzná, že se provinil proti Bohu Otci, je opravdu osobně napravený. Jemu může Bůh udělit milost. A jenom Bůh, protože ten dokáže smířit odpuštění s požadavky spravedlnosti.
odeslat článek
vytisknout článek
