Věroučné rozdíly mezi křesťany nebývají vnímány nevěřícími lidmi tak dramaticky, jak je občas slýchat z církevních kruhů, především těch katolických. Pokud vůbec nekřesťané, zvláště evropské provenience, tyto rozdíly vnímají, pak zpravidla nikoli jako nějaké pohoršení. V dnešním kulturním kontextu mají totiž tyto rozdíly ráz spíše jakési interesantní plurality nebo podivínského furiantství, ale v každém případě jsou posuzovány velice shovívavě, jsou-li vůbec zaznamenány. Zcela jinak je vnímají pouze křesťané sami. Toto zjištění je velmi důležité.
Katolická církev vzala na Druhém vatikánském koncilu existenci těchto rozdílů na vědomí jakožto bolestnou skutečnost. A to je vlastní a jediné novum církevního postoje k tomuto v dějinách ustavičně přítomnému faktu, totiž zjištění, že věřící křesťan vnímá tuto skutečnost bolestně a nikoli vítězně. Každé lásce je bolest přirozeně vlastní. A křesťan, jenž věří v Boha, který je láska, by tuto konstantu neměl přehlížet. Je přece součástí křesťanské víry již od počátků církve. Utěšující tvrzení, že existuje mnohem více toho, co křesťany spojuje, než toho, co rozděluje, pomalu a jistě ztrácí na povzbudivosti a jeho opakování už nudí. Ať už se totiž křesťan podívá na jakýkoli obsah své víry, vidí, že to, co spojuje, zároveň také rozděluje.
Pojem ekuména, který koncilem nabyl zcela jiného významu než doposud měl v dějinách křesťanství, působí na některé jako červená muleta na býka, stále připraveného se rozzuřit, anebo je většinou vnímán jako specifický typ formalismu, který se nosí, ale na kterém tak mnoho nezáleží.
Není divu, že katolický vynález ekumenismu bývá zvnějšku nazírán s nedůvěrou anebo chápán špatně, tedy jako sklouznutí do politického divadla. Mnohými ekumenismus nepochybně byl a dosud je praktikován jako hledání politického, verbálního kompromisu. To však existovalo v dějinách církve vždycky a není třeba se nad tím pohoršovat právě nyní.
Koncilní ekumenismus však není ideologie, i když koncovka dotyčného pojmu svádí k takovému chápání. Jeho obsah je mnohem jednodušší, ale také mnohem hlubší nežli se může zdát. Stačí vzít do úvahy řádné a všeobecné církevní magisterium, které - mnohdy velice komplikovaně a vznešeně - aplikuje ty nejobyčejnější a nejkonkrétnější zásady pokojného mezilidského soužití do vztahů mezi křesťany ? v myšlení, slovech a skutcích.
Jde o rozvoj přátelských kontaktů mezi jednotlivými osobami tak, jak se nabízejí v přirozeném kontextu všedního života ve všech společenských úrovních a situacích. Není to výzva adresovaná křesťanům k subjektivistickému přehodnocení obsahu vlastní víry, nýbrž k plnému životu křesťanské víry, pro kterou ? jak praví sv. Ignác Antiochijský - byl ukřižován Kristus. Jde také o proces jakéhosi vyhlížení Posledního soudu, který definitivně srovná rozdíly mezi křesťany, při kterém budou vyjeveny skryté úmysly srdcí a každý bude odměněn podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost (srov. KKC 682).
Rozdíly mezi křesťany mají tedy tajemně pozitivní význam. Jsou příležitostmi, které Boží prozřetelnost dopouští, aby se vyzkoušela pravost činorodé víry křesťanů, katolíků v první řadě. V tomto smyslu se křesťan má modlit za jednotu nejen křesťanů, ale všech lidí, s posvátnou bázní. Nikoli za jednotu vyrobitelnou lidskými prostředky pomocí společné recitace a působivé kolektivní choreografie, nýbrž za spásu duše všech lidí.
Vnímat realitu výkupné bolesti Kristovy a nabízet Bohu tuto bolest, je modlitba za jednotu křesťanů.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
