Nový portál Vatikánského rozhlasu

Praha je zmrzlá, ale prozářená sluncem a v Ruzyni je mlha. Je 17. leden, 14 hodin. Letadlo z Prahy do Říma pomalu roluje na startovací dráhu. Normálně bych si sedl k okénku. Na Alpy se však dnes koukat nebudu. A nejen kvůli mlze. Chci ve vlastním nitru nahmatat odpověď na otázku, co v tom letadle vlastně hledám. Teď startujeme, letoun stoupá a nabírá kurs. Já však duchem zůstal dole na zemi, v hejnické basilice, kde Tě, Miloši, právě ukládají do hrobky. Nedožil ses ani třiašedesáti let. A já, Tvůj kamarád, nejsem na Tvém pohřbu!

Ty však víš, Miloši, že jsem si to nechtěl jen tak ulehčit. Nasadil jsem veškerou metodiku jesuitského ?rozlišování?, radil se s blízkými, ptal se superiora. Všichni odpovídali unisono, nejeď, máš už být dávno v Římě. Presentace knihy Bohemia Jesuitica v Karolinu, kvůli které jsem do Prahy přijel, už proběhla, natáčení s Otakárem pro televizi Noe taky. Jsem už měsíc mimo Řím, přednášky na Orientále běží a i v Nepomucenu jsem poslední, kdo ještě nedorazil. Je tak jasné, co mám dělat a přesto klid nemám. Dostavuje se až v kapli pražské Residence, když otevřu nedělní texty pro tuto páteční homilii. Čtu tam u Matouše: ?Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ?Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti. [?] Od té doby začal Ježíš hlásat: ,Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království´?? (Mt 4,12-23).

Říkám si: navštěvovat vězně je skutek milosrdenství a přesto Pán Ježíš za Janem nejde. Nepůjde dokonce ani za svým umírajícím přítelem Lazarem. A učedníkovi, který jej chce následovat až pohřbí vlastního otce, řekne: ?Nech mrtvé pohřbívat své mrtvé.? Zdá se to tvrdé, až nelidské, ale Ježíš ví, co dělá. Přichází totiž jeho čas. Musí konat vůli svého nebeského Otce a ta nesnáší odkladu. Evangelium líčí chvíle, kdy se musí učedníci rozhodnout. Chtějí-li jít za Ježíšem, musí jít hned. Nemohou říct ?půjdu, ale až zítra? a myslet si ?jeden den sem, jeden den tam?. Ježíšův čas není měřitelný chronometrem, jehož ručičky běží stále do kola, stejně včera, dnes, jako zítra. V Ježíši se čas naplnil a dozrál (kairos). Pán nechodí v kruhu dokola, ale kráčí cestou, která začíná, probíhá a končí, která vede tam, kam podle vůle Otce má dojít. Musí proto jít a nevracet se. A i učedníkům, které vysílá, vštěpuje: ?...s nikým se cestou nepozdravujte??.

Miloši, nikdy před tím mne toto evangelium neoslovilo tak, jako nyní skrze Tebe: Tvůj život a Tvá smrt mně ho dodatečně vykládají. Zpětně si uvědomuji, jak intenzivně jsi žil tento Kristův čas, jak jeho život protínal ten Tvůj, ten náš, ten čas Církve. Nikdy předtím jsem nechápal tak jasně jako teď, nad texty třetí neděle v mezidobí, že být křesťanem neznamená nechat se vágně a na distanc inspirovat Kristovým příkladem, napodobovat ho podle míry vlastních možností, ale znamená žít ?skrze Něho a s Ním a v Něm?. Znamená mít účast na Jeho životě a připustit, aby On žil život můj ? náš. Mluví-li Sergěj N. Bulgakov (1871-1944) o ?realismu liturgických obřadů?, chce říct, že ?o Vánocích se Kristus skutečně rodí, o Velikonocích skutečně umírá a vstává z mrtvých?. Pro nás to znamená, že když Kristus volá, i my musíme jít ? ne potom, ne zítra nebo pozítří, ale dnes, teď, hned! Vlastně žádné liturgické ?mezi-dobí? neexistuje, protože Kristus se rodí, umírá a vstává z mrtvých stále. Proto je každý den, kdy slavíme mši svatou, neděle, a každá doba je ?čas příhodný, čas spásy? jak hlásá velikonoční antifona. Být křesťanem znamená žít v Božím ?Nyní?.

To ti, Miloši, mohu dosvědčit: že Tys v onom Božím Nyní žil. Dávalo to Tvému životu onen silný náboj, onu dynamiku, ale i urgenci, neodkladnost a hlavně onen výjimečný zájem o lidi a o svět. Až to někdy dělalo dojem, že strkáš nos do věcí, které se tě netýkají a taky ses kolikrát jak se patří popálil. Jenže Tys cítil, že se Tě ty věci týkají a týkat musí, protože pro křesťana vlastně neexistuje žádná ?soukromá zóna?, žádný ?výměnek?, kam by se mohl a směl stáhnout. Možná právě proto jsi se dal na psychologii: zajímal tě prostě člověk, hlavně ten, který Boha ještě nenašel, ale je na cestě k Němu, což jsou vlastně všichni lidé. Je výmluvné, žes pracoval v Hejnicích, im Dreiländereck, na hranicích a že jedním z prvních ohlasů na Tvůj odchod se objevil v lužickosrbském týdeníku POSOŁ pod názvem: Na wšelake wašnje mosty twarił. Prostě žil jsi na hranicích, neřku-li na hraně. A chápu též, proč jsi měl slabost pro sv. Ignáce. Měls jeho misionářského ducha: přinášet Kristovo světlo ?těm, jenž ?sídlí v krajině a ve stínu smrti?, v naší novodobé ?Galilei pohanů?.

Potkali jsme se v Nepomucenu, v dávném roce 1982 a sdíleli jsme pak jeden rok úděl bohoslovců, kteří nevědí, kam půjdou a co s nimi vlastně bude, protože jsou odříznuti od vlasti. Já jsem pak vstoupil k jesuitům v Janově; v Římě jsme se ale po dvou letech opět setkali. Vynořují se staré vzpomínky. Věděl jsem, věděli jsme všichni, žes už tehdy bojoval se zákeřnou nemocí, kterou se ale zázračně dařilo držet na uzdě. Tak jako jsme všichni znali Tvůj životní příběh, Tvou mimořádnou cestu ženatého muže a otce rodiny ke kněžství, ale nemluvili jsme o tom. Mě stačilo vidět, jak Církev celou záležitost prověřuje a že nakonec potvrdila autentičnost Tvého povolání. I mě to dalo klid a jistotu, že se nejednalo pouze o Tvou, ale opravdu o věc Boží. Že Pán tě zavolal ? a Tys musel jít?

Od začátku jsme si zvláštním způsobem rozuměli. Setkávali jsme se kdesi hluboko, v mystických krajinách. Ta hloubka v Tobě mne přitahovala a byla pro mě přístavem, ve kterém bylo možno kdykoliv zakotvit a zorientovat se. Byl jsi mystik, ne snílek. Dovedl jsi totiž neuvěřitelně bezpečně a rychle přecházet z duchovních hlubin mimo čas a prostor do praktické konkrétnosti všedního dne. Miloši, to mě bude asi nejvíc chybět. Vídávali jsme se za poslední léta málo. Přijel jsi však minulý rok hned dvakrát do Říma a všechno bylo rázem tak, jako tehdy v Nepomucenu. Pokračovali jsme tam, kde jsme naposledy skončili? jako by to bylo včera. Věřím, že to tak bude i za nevím kolik dalších let, zítra, v jednom velkém silném Božím Dnes. Proto bych asi neměl naříkat, žes odešel před-časně. Tak jako v Kristu není žádné mezi-dobí, není v Něm ani nic před-časného. Pán prostě přišel a řekl: ?Pojďte za mnou? ? je čas! ?Oni ihned nechali sítě a následovali ho.? Ty, Miloši, do Věčného Jeruzaléma. Já zatím jen do Věčného Města. V jistotě, že Ty už vidíš ?světlo od Hospodina v zemi živých? (Žl 26).