Nový portál Vatikánského rozhlasu

V evangeliu jsou obrazy a přirovnáni, kterým našinec nerozumí, dokud nenavštívil středomoří. Naproti tomu stačí jen vyjet kousek za Řím, a hned pochopí, co měl Pán Ježíš na mysli, když říká ?nemůže se skrýt město položené na hoře? (Mt 5,13-16). Neustálé nebezpečí vpádů loupežných Saracénů od moře nutilo obyvatelstvo za starých časů udělat to pirátům alespoň co možná nejtěžší. A tak zatímco v našich krajích jsou vesnice a města většinou v údolích, stavěli v Itálii lidé svá obydlí na vrcholku kopců. V noci pak taková města svítí malebně do kraje jako ?Betlém?.

?Nemůže se skrýt město položené na hoře? a není rozumného důvodu, aby se krčilo někde v údolí. Je-li na kopci, je zkrátka vidět ? je to tak samozřejmé, jako to, že sůl je slaná. Ale proč nám to pak Ježíš říká? Je nám to opravdu tak jasné? Anebo jsme v rozporu sami se sebou, jako někdo, kdo rozsvítil svítilnu a pak ji honem přikryl, aby nesvítila. Město má být přece vidět do kraje, sůl má být slaná a svítilna má svítit ? jinak jsou k ničemu. Téměř se tu vtírají slova Jana Wericha (1905?1980): ?Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnohých případech je.? Vztáhneme-li Werichovu moudrost ve světle evangelia na nás, na křesťany, můžeme z ní vyvodit, že nás má být jako takové vidět! Ne proto, abychom se zviditelňovali my, ale abychom zviditelňovali Boha ve světě: ?Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích.? Brzy po Převratu vyzval proto Jiří Reinsberg (1918?2004) na vlnách rozhlasu křesťany slovy proroka Sofoniáše: Probíhejte Jeruzalém a sviťte! (srov. Sof 1,12).

Co to znamená svítit? O Mojžíši nám Písmo praví, že jeho obličej tak zářil, že to Židé nemohli vydržet a on si tvář musel zakrýt rouškou. To, co jeho obličeji dalo nepopsatelný jas, bylo setkání s Hospodinem na hoře Sinaj a později v arše úmluvy. Kniha Genesis dosvědčuje, že Mojžíš byl jediným smrtelníkem Starého Zákona, který směl vidět Boha tváří v tvář a zůstal živ. Převratnost Nového Zákona ? Vtělení Boží ? dovoluje sv. Janovi se opřít o to ?co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali, čeho se dotýkali naše ruce (1 J 1,1) Bůh je světlo ? ujišťuje sv. Jan ? tma v něm vůbec není. (Jan 1,5) Kráčíme-li ve světle, jako je ve světle on sám, máme společenství jedni s druhými.? (1 Jan 1,1-7). O sv. Antonínu Poustevníkovi se v jeho životopise (Vita Antonii) vypráví, že ho neznámí návštěvníci v hluboké egyptské poušti poznali podle jasu jeho tváře. Zářil, protože duchovním bojem odstraňoval ze svého nitra vše, co zatemňuje Boží obraz, ke kterému je každý člověk stvořen. Podle řeckých Otců je tím obrazem v nás sám Kristus, neboť ? jak se modlíme v credu ? skrze něho všechno bylo stvořeno. Sv. Pavel píše, že Kristus je obraz neviditelného Boha (Kol 1, 15-16), ?třpytem jeho slávy, zobrazením jeho podstaty? (Žid 1,3). Východní spiritualita má ráda obrazné vyjádření, podle nějž každý křesťan je povolán být umělcem, který dostal za úkol vymalovat svým životem živou ikonu Krista.

Pro západní malířství ? zejména barokní ? je charakteristická hra světla a stínu. Postavy ozářené světlem shůry vrhají temné stíny na zem. V ikonách, které jsou oknem do věčnosti, nic podobného nenajdeme. Světlo tu nepřichází ani zprava, ani zleva, ani shůry. Jako pramen vody z nitra země tu světlo vyvěrá ze srdce člověka a skrze jeho tvář prozařuje do světa. Je to zář Ducha Svatého, který nás připodobňuje ke Kristu. Proto staroslověnský titul světce je prepodobnyj ? velmi podobný Kristu, jeho věrný obraz ? ikona.

I západní umění to dokázalo vyjádřit. Nejnázorněji to lze vidět v Praze na Karlově náměstí, kde se na štítu kostela sv. Ignáce tyčí socha zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Jeho svatost tu nevyjadřuje pouze klasická svatozář kolem hlavy, ale věnec zlatých plamenů kolem celého světcova těla, tzv. mandorla, která má své ohnisko v Ignácově srdci, na které tiskne otevřenou knihu s nápisem AMDG ? k větší cti a slávě Boží (Ad Maiorem Dei Gloriam). Sugestivní podívaná se naskytne každé odpoledne z Pražského hradu: jako šlehající plameny se paprsky zapadajícího slunce zrcadlí v postavě sv. Ignáce a září nad Prahou jak štít Boží.

?Nezhasnout. Nevyhasnout. Jaká k tomu bývá někdy třeba trpělivost a statečnost?, povzbuzuje nás Martin Petiška (* 1951) svými Slovy do ticha (2004). V předmluvě k této sbírce aforismů napsal Tomáš Špidlík krásná slova: ?Pro našeho autora je láska světlo. Světlo samo se nevidí, ale ve světle vidíme pravou skutečnost všeho ostatního. Realita sama je totiž tajemství, má původ v tajemství Božím. Je však zásadní rozdíl mezi tajemstvím profánním a tajemstvím Božím. Lidská tajemství se musí skrývat, Bůh naopak svá tajemství zjevuje a my je přijímáme ve víře. Právem tedy nazývá autor víru ?svítící jistotou?.

Je-li láska světlem, a víra ?svítící jistotou?, je i nadějí člověka v tísni, že mu křesťan neodmítne pomoc: Nechme se pobídnout slovy Izaiáše: ?Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům?, praví Hospodin ?Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zahojí. Tehdy budeš volat a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: Zde jsem!? (Iz 58,7-10) .

Autor fotografie: Helena Kodalíková.