Držme se linie koncilu a papeže Ratzingera, apeluje na současné architekty a liturgiky Paolo Portoghesi, jeden z nejvýznamnějších italských architektů naší doby. V Itálii neutichají polemiky na téma nových kostelů. Podnět k nim zavdala celá řada moderních kostelů budovaných pod patronátem episkopátu v nových rezidenčních čtvrtích velkých měst. Nemalé náklady na jejich stavbu pokrývaly částečně benefiční akce, mezi nimi i slavné vánoční koncerty ve Vatikánu. Ukazuje se ale, že konečný výsledek má k očekávání věřících, pro které jsou nové chrámy určeny, velmi daleko. Projekty jsou sice svěřovány předním osobnostem italské architektury, ale jejich invence ne vždy odpovídají vnímavosti věřících. Debata na toto téma ožívá jak v italských médiích, tak v úzkém kruhu odborníků. V Miláně se dokonce připravuje výstava věnovaná čtveřici nejkontroverznějších kostelů, předaných k užívání v poslední době. Najdeme je na periferiích Říma, Modena a Perugiy.
Do vášnivých diskusí na téma nových kostelů se zapojil také nestor italské architektury a zároveň vynikající historik umění, Paolo Portoghesi. V článku publikovaném v Osservatore Romano kriticky analyzuje projekt kostela Jezíše Spasitele v Modeně. Portoghesi ani v nejmenším nezpochybňuje profesionální schopnosti architekta. Autorovi projektu, Maurovi Galantinovi, a jeho poradci pro liturgiku, P. Giuseppemu Arosiovi, vyčítá Portoghesi naprosté nepochopení toho, co znamená v katolicismu sakrální prostor.
Ukazuje se, že architektům popletla hlavu pokoncilní krize, totiž takový způsob interpretace II. vatikánského koncilu, který v něm vidí naprosté skoncování s tradicí církve. Právě na to se odvolává sám tvůrce modenského kostela. ?Má idea sakrálního prostoru vyrůstá z koncilu, který změnil staletou tradici církve,? hájí se Mauro Galantino. Podle jeho výkladu směrnic koncilu věřící a kněz mají tvořit nerozrůznitelný celek a v kostele se mají cítit jako kolem stolu při poslední večeři. Proto v jeho kostele sedí ve dvou sektorech, umístěných proti sobě, takže si mohou hledět přímo do očí.
Právě toto uzavření sakrálního prostoru do sebe, jeho omezení na věřící samotné, bez jakéhokoliv otevření transcendenci, a rezignace na společnou orientaci shromáždění a kněží, vadí Portoghesimu nejvíce. Je přesvědčen, že chrám tak zůstal zbaven svého charakteristického rysu. Ten kostel je ?pěkný konferenční sál, v němž nic nepřipomíná transcendenci ani nevyjadřuje pouť modlícího se lidu ke spáse? ? píše Portoghesi. Liturgikové a architekti, kteří určovali jeho podobu, se rozhodli pro přetržení po věky zachovávané tradice, bez ohledu na to, co od nich očekává církev a její oficiální učení.
Jak se ukázalo, Paolo Portoghesi, zakladatel postmoderního proudu italské architektury, zná velmi dobře jak koncilní dokumenty, tak učení současného papeže či jeho ranější publikace na téma sakrální architektury, totiž knihu Duch liturgie. Připomíná, že zachování kontinuity s tradicí a zdrženlivý přístup k inovacím doporučoval už Koncil, totiž v konstituci o liturgii, kde zdůrazňuje, že ?nové formy se mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve?, a zároveň varuje, že se má dohlédnout, ?aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují (Sacrosanctum concilium, 23).
Pro názornost je třeba upřesnit, že interiér kostela, do jehož analýzy se Portoghesi pustil, připomíná sportovní halu s hřištěm. Pro věřící jsou určeny dvě protilehlé tribuny. Na místě jedné branky stojí oltář, na místě druhé ambon. Mezi nimi je prázdný prostor. Kříž, jediný náboženský symbol, je umístěn nedaleko oltáře. Věřící na tribunách se tedy musejí otáčet buď vpravo nebo vlevo, podle toho, na kterou ze stran právě celebrant přešel. Hledí-li před sebe, vidí pouze na sousedy z protilehlých tribun.
Portoghesi připomíná, že takovéto rozbíjení liturgického prostoru odsoudil Benedikt XVI. v exhortaci Sacramentum caritatis. ?Podstatnou součástí sakrálního umění je bezpochyby architektura kostela ? píše papež. ? Ta má zachovat jednotu jednotlivých prvků presbytáře: oltáře, kříže, svatostánku a ambonu? (n. 41). Modenský kostel naopak konvenuje pokoncilním tendencím, které usilovaly o dynamizaci liturgie exponováním ambonu na roveň oltáře a situováním věřících kolem oltáře, jak se toho domáhal zejména německý proud liturgických inovací, poznamenává Portoghesi.
Italský architekt oproti tomu podporuje výraznou orientaci kostelů, jak o ní mluví také Joseph Ratzinger v knize Duch liturgie. Cituje budoucího papeže, připomínaje, že ve shodě s nejstarší tradicí liturgické shromáždění netvoří uzavřený kruh, kde lidé hledí na sebe navzájem, nýbrž jako lid Boží kráčí směrem k Východu, ke Kristu, který jim vychází v ústrety. ?Orientace shromáždění k východu během eucharistické modlitby není věcí druhořadou, ale zásadní,? zdůrazňuje italský architekt s odvoláním na Josepha Ratzingera.
Netají se také tím, že jak liturgici tak architekti se mají ještě mnoho co učit z velmi přesného učení církve o sakrálním prostoru. Reevangelizace totiž probíhá také skrze kostely, podotýká Portoghesi. Vyžaduje to současně tvůrčí inovaci i pozorné zkoumání tradice, v níž nejde o pouhé zachování stávajícího, nýbrž o předání dědictví, které se ukáže plodné i v budoucnosti, píše italský architekt.
Článek, kterým se zapojil do vášnivé debaty nad novými kostely v Itálii, uzavírá konstatováním: ?Kostel v Modeně je evidentním důkazem toho, že estetické hodnoty architektury nestačí, aby se určitý prostor stal kostelem, místem, které pomáhá věřícím cítit se živými kameny chrámu, jehož úhelným kamenem je sám Kristus.?
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
