Rádio Vaticana

Život jsou samé starosti. Žít pár dní v roce bezstarostně ? kéž by to šlo alespoň o dovolené! Cestovní kanceláře to nepřímo slibují, například tím, že vás ubytují v hotelu se zvučným francouzským jménem Sans souci ? což znamená česky něco jako ?bezstarostný pobyt? či ?bezstarostně žít?. A nemusí člověk jet nutně do Francie, do Švýcarska nebo do Itálie (viz obrázek): hotely Sanssouci máme i v Praze či v Karlových Varech. Ale ruku na srdce. Jak dlouho bychom vydrželi být bez starosti? Nepatříme k lidem, které by nejpozději třetí bezstarostný den začalo hryzat svědomí za tak ?nekřesťanský? život?

A přesto nás v nedělním evangeliu Ježíš napomíná: ?Nedělejte si starosti o svůj život a neříkejte: Co budeme jíst? Nebo: Co budeme pít? Nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.? (Mt 6,24-34) A Ježíš nám to poučení nedává jenom na dovolenou, ale pro všední život, tak jak ho žijeme 365 dní v roce. Může to myslet ale vůbec vážně? To máme žít jako ze dne na den, nepracovat, neplánovat, nedělat zásoby a nemyslet na zítřek?

Jeden ?starostlivě? se tvářící rozvojový pracovník po návratu z Brazílie poznamenal, že tohle evangelium je dobré tak pro evropské workoholiky, ale v Latinské Americe by se v kostelech nemělo ani číst. Kanonizuje prý to věčné odkládání na zítřek, které Evropana dokáže jak se patří vytočit: španělské maňana, či portugalské amaňa v Jižní Americe neznamená ?zítra?, ale ?jak Pán Bůh dá?. Ještě tvrději zareagoval můj spolubratr Američan ze Spojených států: ?Vždyť se na to podívej,? řekl, ?tam, kde zakořenila katolická, nebo pravoslavná víra, je svrab a neštovice. Pouze protestantské země s jejich pracovním ethosem to někam dotáhly.?

Nechtěl jsem se pouštět do takového druhu ?ekumenické? debaty. A upřímně řečeno ? je asi lepší přenechat ji sociologům a filosofům kultury. Vzpomněl jsem si na to ale, když jsem slyšel v německém rozhlase, že skupina liberálních politiků navrhla změnit německou ústavu. ?Křesťanské hodnoty?, zmiňované jako základ státu, by mělo nahradit slovo ?Leistung? (pracovní výkon), protože prý dnes lépe vyjadřuje to, co sjednocuje multikulturní a multináboženskou německou společnost. Ne nadarmo se německá společnost chápe jako Leistungsgesellschaft ? totiž postavená na výkonu. Grazie tante! (Děkuji nechci!) řekl by Ital, ačkoliv je plný nostalgie po životě ve společnosti, jejíž instituce fungují. V italském radiu běží už léta každé ráno pořad Istruzioni d?uso come vivere in questo paese senza morire di rabbia (Návod k tomu, jak žít v této zemi a nezemřít vztekem). Z italského chaosu sice občas může člověka trefit šlak, ale za třicet let jsem vztekem ještě nezemřel. Naopak, každé ráno děkuji Bohu, že v téhle požehnané zemi smím žít. Italové mají v sobě něco z bezstarostnosti malých dětí; vyrůstají tak obklopeni mateřskou něhou, že věří, že se jim nemůže nic stát. Takový je i jejich obraz o Bohu a Panně Marii. Mají bytostně vepsána v duši Izaiášova slova důvěry v mateřskost Boží: ?Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!? (Iz 49,14n.)

Ježíš upozorňuje, že nebudeme-li jako děti, nevejdeme do království nebeského (srv. Mt 13,3). Je-li bezstarostnost výrazem naší naprosté důvěry v Boha, je klíčem k nebi. Je to Boží tajemství, jehož ať jsou křesťané strážci, píše sv. Pavel Korinťanům (1 Kor 4,1-5). Pavel musel čelit výtkám Korintských, že jim svěřuje evangelium v příliš jednoduché, málo filosofické versi, na rozdíl od jiných kazatelů. Od se však nedá vyvést z míry a ze své odkázaností na Boha: ?Úsudek o mne ? říká ? patří Pánu.? Pán totiž ?vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly?. Bůh nás tedy bude soudit ne podle výkonu, který podáme, ale podle úmyslu, který máme. A ten může být pro křesťana jen jeden: aby byl oslaven Bůh.

Staří mniši odcházeli do pouště, aby zapomněli na starosti tohoto světa (amerimnia) a mohli svobodným srdcem hledat Boží ráj už zde na zemi. Zdálo by se, že lidem ve světě už nebudou mít co říct. Pravý opak byl však pravdou. Ustaraní lidé je vyhledávali a odcházeli od nich s mírem v duši. Odložili v hluboké poušti tu nejhorší ze všech starostí: starost o sebe. Tam, kde ji ztratíme, vytryskne Boží království. To pak se stane jedinou naší starostí, pro kterou stojí zato se třeba i upracovat.