Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   19. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

7.3.2011 

Tradice je modernější než moderna

Fabrice Hadjadj

Moderna doby Charlese Péguyho ještě měla humanistické ambice. S tím už je nyní konec. Století, které dělí Péguyho a naši dobu, vytvořilo podmínky pro kompletní zánik humanismu. Novým faktem je vědomí konečnosti, která se týká nejenom lidského individua, ale celého lidského rodu. 20. století, století Kolymy, Auschwitzu a Hiroshimy je dobou slávy a zároveň smrti ideologií pokroku. Proč? Protože pokrokářství bylo u moci a namísto toho, aby uvedlo v život spravedlivější společnost, vyprodukovalo totalitarismus. Proto praví Rimbaud ve sbírce Sezóna v pekle: „K čemu je moderní svět, když vytváří takové jedy!“

Dosadíte-li si pak nad tyto katastrofy darwinismus, který nám vysvětluje, že lidstvo není ničím jiným než slátaninou kauzality a konkurence, stává se obtížným věřit v budoucnost, v dějiny i v potomstvo. A to je také důvodem, proč jsme svědky krize moderny a kráčíme k posthumanismu. Tento posthumanismus může mít tři formy: technokratickou, teokratickou a ekologickou. V prvním případě jde o stvoření nadčlověka. Ve druhé se prosazuje fundamentalismus, který drtí lidskou kulturu, zatímco ve třetí jsme svědky návratu takzvané Matky Přírody. Historický člověk, ten, který prosazoval modernost, je v každém z těchto případů zbaven veškeré naděje. Nevěříme už v kontinuitu, v dlouhotrvající kulturu. Technokracie nás bezprostředně drtí svým požadavkem účinnosti. Teokracie nás projektuje do onoho světa. Environmentalismus nás vrací zpět do přirozených cyklů.

Tyto tři omyly stojí vzájemně proti sobě, ale jen proto, abychom snadněji upadli do pasti. Pranýřování jednoho z nich se vždy pojí s rizikem upadnutí do jiného. Takto démon hraje na všechny strany kulečníkového stolu.

Tato situace nové krize modernosti má nicméně několik značných předností. Přemísťuje dávné bariéry. Syn Církve a partyzán Osvícenství tak mohou být spojenci v zápase proti masivní destrukci lidské kultury. Modernista může připustit, že v křesťanské tradici je něco dobrého. A na druhé straně, což načrtnu jen letmo, se latinské přídavné jméno moderni vyskytlo poprvé v 5. století a sloužilo k označení křesťanů. Právě proto někteří spíše levicoví intelektuálové (Max Gallo, Régis Debrai, Alain Finkielkraut atd.) obhajují dějiny a tradici.

Jak by se toto spojenectví mohlo zrodit? Lze to vysvětlit pouhou logickou a psychologickou fintou: tváří v tvář postmoderně, která je společným nepřítelem, jsou modernisté a zastánci tradice na stejné straně fronty. Existuje však hlubší důvod, který se váže k jazyku. Láska ke slovům, chuť jazyka, jistota, že jazyk není prostředkem komunikace, ale místem pravdy a společenství, prostorem, ve kterém je soustředěn svět a který se proto musíme snažit pěstovat, a mluvit dobře, protože jazyk je tím, co spojuje antiku i modernu proti obci technokratů, bombám teokratů a ržání fanatických environmentalistů. Jazyk má jedinečnou vlastnost: je totiž ve své podstatě zároveň tradiční i moderní. Je tradiční, protože jazyk je vždy převzatý. Mluvím, protože na mne někdo mluvil, a mluvím jazykem, jenž odkazuje k národnosti a tudíž ke společenství, které existuje napříč časem. Jazyk je ale zároveň moderní, protože jeho prostřednictvím lze říci „já“, je možné něco tvrdit tady a teď, je možné protestovat a je možné vynalézat jeho nové formy.

Nemluvíme jenom proto, abychom opakovali, ale abychom zpívali a tedy měnili, obnovovali a dávali zaznít jazyku nově. „Zpívejte Pánu novou píseň“, říká král David. Podstatou slova je, že nám umožňuje vnímat staré přikázání a zpívat novou píseň; je přijímáno, aby bylo pak znovu jedinečně a osobně darováno.

Co je opravdu nové, nepotřebuje se odtrhávat od předešlého, aby nalezlo svůj výraz. Kdyby to bylo nové jen avantgardně nebo přelomově, patřilo by to ke zmrzačené formě modernosti nazývané „móda“. Móda nabízí novost odlomením od předešlého. A proto tyto novoty tak rychle zastarávají, na horizontu se vynořují nové a jedna móda střídá druhou. Novost si uchovává svěžest a mladost, když se nevzdaluje od toho, co ji předchází, ale blíží se k prameni; není excentrická, ale originální.

Mluvit způsobem opravdu novým, jako to činil například Dante, neznamená se odtrhávat, nýbrž komunikovat s původem slova. V tomto původu tkví dvojí mlčení: mlčení smrti a mlčení věčnosti. Všichni, kdo mluvili novou silou, všichni, kdo zpívali novou píseň, byli schopni stanout mezi úzkostí předsmrtného mlčení a nadějí ticha Věčnosti. Prošli peklem a jsou oslněni rájem. Zbývá fakt, že modernost jazyka je ve srovnání s jeho tradicí na druhém místě. Je třeba naučit se nejprve pravidlům hry, aby bylo možno hrát. Ten kdo atakuje vlastní rodiče, může tak činit, pokud jim předtím naslouchal a pokud se na ně stále obrací.

A přece je i tradice jazyka funkcí jeho modernosti: osvojení si pravidel není samoúčelné, ale slouží nové hře. Nepřicházíme na svět, abychom opakovali to, co nám řekli naši rodiče, a tím méně pak, abychom je inzultovali, nýbrž abychom s nimi vedli dialog, odpověděli a obohatili velký chorál života vlastní melodií. Tato struktura slova, moderní a zároveň tradiční, umožňuje pochopit tezi Romana Guardiniho z jeho díla Konec novověku. Moderna podle Guardiniho převzala od křesťanství několik momentů, aby je pak obrátila proti samotnému křesťanství. Zjevení důstojnosti lidské osoby je základem budování individualismu. Na pravdě o svobodném rozhodnutí staví liberalismus. Na požadavku sociální spravedlnosti staví socialismus a tak dále.

Moderna tedy uznává květy evangelia, sbírá je a klade do vázy. Kytice je ceněna, takže se dokonce jeví krásnější. Osamocenost dodává kytici zvláštní kouzlo, extatickou vůni, takže se zdá, že už vlastně nemá co do činění s kořeny. Pravdou je však to, že je odsouzena ke zvadnutí. Zapomnění může fungovat jen určitou dobu, která postačuje, aby pokrokářství stihlo zamaskovat, že je pouhou náhražkou teologální naděje.

Co však vidíme dnes? Jak už jsem řekl: krach pokrokářství, a na druhé straně módu všeobecného katastrofismu, tedy radikální krizi moderny. Přišla by dříve či později, protože všechny pojmy odtržené od svých kořenů a slunce nemohou nic jiného než postupně ztrácet svou životní mízu. Moderna dnes paradoxně může být zachována pouze odkazem na tradici, konkrétně na hebrejskou a křesťankou tradici. Světské naděje jsou mrtvé. Nelze z nich vycházet a vzápětí znovu věřit, že jsou pro člověka východiskem. Teologální naděje však zemřít nemůže. Nezávisí na budoucnosti, závisí na věčnosti. Vždycky si připomínám, že kdybych byl upozorněn, že do konce světa zbývá jenom rok, nepřestal bych milovat svou manželku, chtěl bych s ní mít ještě další dítě, které bych spolu se svými dalším pěti obeznamoval s Dantovou poezii. Poněvadž vím, že tento život neslouží k tomu, abychom měli budoucnost, ale abychom měli život věčný.

Modernismus, totiž modernost, která si nárokuje, že staví na sobě samé, může samu sebe jen zničit. Vždycky ji smete posthumanismus, poněvadž nelze hrát bez naučených pravidel. V určité chvíli protest hasne a přenechává místo programovému kódu nebo zvířecím skřekům, protože jsme opustili tradici i tradici slova. Modernost se od nynějška musí stavět proti modernismu a systematické modernizaci, pokud chce zůstat živou a lidskou. Musí nalézt svou tradici, onu tradici, kterou zrcadlí biblické přikázání: „Zpívejte píseň novou“.

Tradice se nestaví proti modernosti natolik, nakolik by bylo možné si představovat, poněvadž tradice není konzervatismus, ani fascinace historickou minulostí. Ke zničení tradic totiž vedla právě samoúčelná historická znalost, multiplikace informací o minulosti sbíraných jen proto, aby se položily do vitríny. Nic není vzdálenější tradici než folklórní muzeum. Pravdou je, že tradice je předáváním nikoli vědění, nýbrž umění žít.

Mohu znát velice přesně všechno, co Ježíš učinil, a mohu znát dokonce Bibli nazpaměť, mohu být dokonce kurátorem velkého muzea křesťanství. Ale vztah k muzeu není vztahem k tradici. Kultura nemá co do činění s kultem. Vzdělanec zná tradici dokonale, ale nežije v ní. Stařenka, která se modlí k Ježíši, žije v tradici, třebaže neví o tradici tolik, kolik ví vzdělanec. Při pokušení Ježíše na poušti Satan cituje zpaměti Deuteronomium, dokazuje, že je odborníkem na historicko-kritickou exegezi, žije ve vzdělanosti, aby se vyhnul vstupu do živé tradice.

Tradice tedy není ani konzervatismem. Dobrý příklad nám dal Jan Pavel II. svým motu proprio Ecclesia Dei afflicta. Tento text konstatuje schizma vyvolané arcibiskupem Marcelem Lefébvrem a těmi, kterým říkáme integralisté nebo tradicionalisté. Co je principem tohoto schismatu? Nikoli láska k tradici, říká Jan Pavel II., ale láska ke konzervatismu, totiž k určité formě konzervace, která chce všechno ponechat absolutně netknuté a která petrifikuje, místo aby uchovávala při životě. Víme dobře, že chceme-li uchovat živou bytost naživu, nemůžeme ji zmrazit.

„Kořen tohoto schismatického aktu je patrný v neúplném a protimluvném pojetí tradice. Neúplném proto, že nedostatečně bere v úvahu živou povahu tradice, která se - jak jasně učí Druhý vatikánský koncil - vyvíjí v církvi jedině působením Ducha svatého.“ Tradicionalismus se staví do protikladu k tradici, protože zabíjí živý organismus, aby z něho učinil fosilní exponát. Pravá tradice nespočívá v zachovávání všeho, co se dělalo včera, ale v předávání podstatného. A aby bylo možné předávat, je zapotřebí rozpoznat znamení doby a přizpůsobit se určitým novým podmínkám předávání. Josef Pieper důrazně poznamenává: „Autentické vědomí tradice nás osvobozuje a činí nezávislými na těch, kteří si nárokují, že jsou jejími strážci. Může se totiž stát, že tito slavní "strážci tradice" právě proto, že se omezují na historické formy, brání jejímu opravdovému a nezbytnému předávání, které nemůže nastat jinak než za pomoci proměnlivých historických forem.“

Opravdová tradice je živý vztah s tajemstvím v takové míře, v jaké je tento vztah již od počátku přijímán a předáván jako slovo a život skrze slovo a život. Tradice je tedy více než kritika, protože je konfrontací s tím, co se vymyká kritice, s tím, co nás přesahuje, s tím, co nám klade více otázek než kolik jich klademe my, s tím, co po nás žádá více než jsme sami schopni zodpovědět.

Také v tom je tradice modernější než moderna. Je stále vepředu až do té míry, v jaké je založena na naději, neřídí se nejbližší budoucností, ale věčností, a tedy tím, co bude vzkříšeno teprve po skončení času. V tom je tradice opět mladší než modernost, protože tradice předpokládá, že otcové jsou také a především syny a tedy dětmi. Neměli iniciativu slova, nevynalezli život, nýbrž jej především přijali. Oidipův komplex existuje pouze mimo tradici. Vzpoura Titánů existuje pouze mimo tradici. V lůně tradice nemá syn žádný důvod k zabití otce, protože objevuje, že jeho otec je také syn a že každá čirá originalita, každý opravdový génius, je vždycky synovský. Protože být synem Věčnosti, je nekonečně více, než být na chvíli otcem. Josef Pieper píše o naději takto: „Mládí člověka, které očekává věčnost, je svou povahou nezničitelné, není vystaveno ani stárnutí, ani zklamání.“

Z deníku Osservatore Romano, 6. března 2011
přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
3.1.21 O naději
20.12.20 Uchováme si lidskou tvář v době sociální nákazy?
13.12.20 Jesle a kříž, který se zachvěl
6.12.20 Církev a svět
1.11.20 Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti