Rádio Vaticana

Takovou hrůzu v přímém přenosu televize doposud nevysílaly: deset metrů vysoká zeď vody a bahna, pod jejíž silou byly lidské výdobytky nicotné. Rovnala pod sebou k zemi domy, popohnala lodě přes kilometry rýžových polí, rozpraskala ropné rafinérie, smetla vlaky z tratí a zabíjela po stovkách. Explozemi v jaderných elektrárnách pak ohrozila i ty, kteří přežili.Tak vypadalo Japonsko po zemětřesení o síle devět stupňů Richterovy škály v pátek 11. března 2011 a následující vlně Tsunami. A to ještě ani nedozněl šok ze Tsunami z roku 2004, které se přehnalo Indickým oceánem a zabilo na 230.000 lidí ve 14 zemích. A přesto tomu nějak nevěřím. Až příliš mi ty obrazy připomínají filmové apokalypsy typu The Day After (Den poté), a podobné jiné, kterými hoolywoodský filmový průmysl už po desetiletí baví lidi.

Nejsem asi jediný, kdo se musí štípnout, aby uvěřil, že to není fikce, ale skutečnost! Čtu si reakce lidí z internetu: ?Byl to šok vidět skutečnou realitu namísto falešné reality?, říká Američan z New Yorku. Vypadalo to paradoxně nereálné. Spousta televizních 'reality show'? je založena na tom, že sledujeme, jak lidi trpí - fyzicky nebo psychicky?. Je důležité pochopit, že na tomhle světě nemusíme vytvářet utrpení. Už tady je?. ?Zjišťujeme?, říká jakási žena. ?že se nemůžeme citově nebo jakýmkoli jiným způsobem odpoutat od toho, co se děje kdekoli jinde ve světě. Jsme globální komunita. Musíme si uvědomit, že jsme teď zapojení do všeho, co se děje ? všude?. Tolik svědectví několika různých lidí, kteří sledovali televizní reportáže z Japonska.

Normálně definujeme víru jako přesvědčení o tom, co nevidíme. Tady se od nás žádá víra v to co vidíme! Skutečnost může být někdy tak silná, že ji člověk prostě neunese. Něco podobného museli zažít apoštolové Petr, Jakub a Jan na hoře, kam je Ježíš vzal sebou, aby se před nimi proměnil. Co viděli, na to není slov. Evangelium to vyjadřuje srovnáním: ?jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo?.(Mt 17,1-9). Ekumenický překlad říká doslova: ?jeho šat byl oslnivě bílý (jako sníh). Ikony svou symbolickou mluvou to znázorňují tím, že Jakub a Jan před silou té záře odvracejí tvář. Jen Petr dokáže v tu chvíli hledět do Kristova světla. Dříve totiž než s Ježíšem vystoupili na horu, Petr vyznal víru v jeho Božství: ?Ty jsi Kristus, Syn Boha živého?(Mt 16,16). Víra, říkají Otcové, je začátkem blaženého vidění v nebi.

Ikony nás bezprostředně přivádí k eschatologické době. Podle proroctví evangelia se na konci časů zatmí slunce (srv. Mt 24,29), které doposud bylo jen obrazem pravého slunce světa, jímž je Kristus. Proto bílá postava Pána ukazuje na skutečnost, že jen On je pravým světlem světa. To, co apoštolové viděli na hoře Tábor, bylo podle výkladu Otců předjímání budoucího světa po vzkříšení mrtvých, vidění proměněného světa, který dosáhl své konečné dokonalosti. Když maloval toto tajemství, musel se i posvátný ikonopisec pokusit uvidět svět ne již v profánní podobě, ale očima víry, pohledem osvíceným milostí Boží v duchovní kontemplaci.

Nejpozději zde se mne však zeptáte: o čem to vlastně mluvím? Na hoře Tábor se zjevila neskonalá krása, v Japonsku děsivá hrůza. Ano. Připomeňme si však souvislosti. Pohleďme na pasáž o proměnění Páně ve světle předcházejících veršů, kde Ježíš postupně přivádí učedníky k hlubšímu poznání tajemství své osoby: on je Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16), který zakusí utrpení, smrt a nakonec slávu vzkříšení (Mt 16,21). Hrůzy pašijí, které následují krátce po proměnění jsou cenou, kterou Ježíš sám bude platit, aby nám otevřel cestu do Boží nádhery. Předzvěstí a předchutí slávy jeho vzkříšení je proměnění, jež má posílit učedníky v následování Krista i v jeho utrpení.

Kontemplativní člověk vidí Božíma očima obojí současně. Proto sv. Jan mohl vidět v Ježíšově hrůzné smrti na kříži Jeho vyvýšení. I v trýzni a smrti Japonců lze zahlédnout jejich vzkříšení, ale jen tehdy, věříme-li, že v každém z nich trpí a umírá sám Kristus. Utrpení pak už nepopírá existenci Boha, ale naopak, jak řekl Berdjaev, je důkazem Boží existence.

Pochopit to však nelze nezúčastněným pozorováním jejich agonie na obrazovkách. Ale osobní účastí lásky, soustrastí, a soucitem, který hledá cesty i konkrétní materielní pomoci. Hlavně ale modlitbou za ně. Neboť smysl událostí, zvlášť přesahují-li svou hrůzou lidský rozum, nelze najít analýzou příčin, ale pouze rozhovorem s Bohem Otcem, skrze Krista. Ten zjevuje svá tajemství těm, kdo jsou ochotni nést s bratrem či sestrou kříž, byť by byli na druhém konci světa. Skrze ně pak nechá z temnoty zazářit nad světem svou Tvář.