Zaměňování či směšování politiky a náboženství se projevuje v lidských dějinách již od nepaměti. Teprve Ježíš Nazaretský vnáší do věci jasno, když rozlišuje, ale neodděluje to, co je třeba dát císaři, a co Bohu. A jak známo, nebylo toto objasnění bezbolestné. Automaticky tím však není dáno, že křesťané toto rozlišení vždycky a všude také praktikují. Je to vidět i na stávající evropské krizi identity, jež se nevyhýbá ani katolíkům. Tendence církevních zelótů, kteří se dovolávají Druhého vatikánského koncilu a směšují obě sféry v naivní víře, že slouží evangelizaci, na Západě již většinou odeznívá. U nás přišla ke slovu až po roce 1989 a její stoupenci se někdy jakoby snaží dohánět ztracený čas. V řadách českého kléru se naštěstí vyskytují jenom jedinci tohoto zaměření, i když je jim v sekulárních médiích nikoli náhodou rezervováno stálé místo.
Pochopitelně, že zájem o politiku plně patří k lidské přirozenosti, zvláště má-li pozitivní náboj, tj. směřuje-li k dobru všech lidí, počínaje těmi konkrétními. Verbální projevy tohoto zájmu však i přes poukazy na demokracii, sociální stát apod. vykazují ostentativní pohrdání konkrétními politiky, někdy úplně všemi, ale většinou jenom některými. Zdá se, že míra tohoto pohrdání ve veřejném mínění spíše sílí než slábne, což není právě útěšné. Zášť a zřejmá snaha naštvat a znemožnit názorového rivala patří stále více k normálnímu rejstříku politické a novinářské rétoriky, odkud se šíří dál a zpravidla hrubne v přímé úměře tomu, jak se vzdaluje od svého původního výrazu. Přidá-li se kněz s použitím tohoto arzenálu na jednu stranu, není to dobré vůbec pro nikoho.
Zásadní pomocí pro nalezení hranice a správné míry je v této souvislosti obeznámenost s disciplínou, která se nazývá metafyzika, jejíž znalost je podle mínění církve potřebná zejména kněžím, jak tento týden připomenula úřední dispozice příslušné vatikánské kongregace pro katolickou výchovu. Vztah výše zmíněných církevních zelótů k této disciplíně je nikoli náhodou a mírně řečeno rezervovaný.
Tato disciplína se totiž zabývá velice zvláštním slovíčkem, bez něhož nelze ani poznávat, ani přemýšlet o poznaném, ani vyjadřovat myšlené. Jde o slůvko být. Teprve je-li něco či existuje-li něco, lze to také poznat. Na druhou stranu však neplatí, že cokoli je řečeno, musí být srozumitelné a tím spíše neplatí, že, je-li to srozumitelné, nutně to také odkazuje k něčemu, co reálně existuje. Toto všechno jsou metafyzické úvahy, které jsou zásadní pro lidskou orientaci a to zvláště ve světě s tak vysokou koncentrací slov, vizuálních či akustických sdělení, jimiž je člověk denně zahlcován. Právě skutečnost, že metafyzika v moderním světě stále více upadala do zapomenutí, byla důvodem rostoucího zmatku na poli intelektuálním i duchovním, jenž vedl k tomu, že se v lidské společnosti ujímaly ideologie, tedy sofistické pasti na lidskou svobodu se všemi bolestnými důsledky, jež jsou všeobecně známy.
Právě politika je ode dávna místem, kde se dařilo sofistům. V antickém Řecku stojí politika u zrodu sofistického myšlení, které se vyznačuje tím, že nehledá pravdu, nýbrž souhlas posluchačů, a že tento souhlas nejenom hledá, ale dovede jej také různými metodami z člověka vymámit. S uměním sofistů si neporadil ani Platón. Teprve zakladatel disciplíny zvané metafyzika, odhalil tuto past lidského rozumu a ukázal cestu, jak se z ní vymanit. Aristoteles nebyl křesťanem a ve své době ani nemohl být, ale zásadně přispěl ke skutečnému pokroku, pokud jde o možnost lidského poznání a dorozumění. Objevil totiž trojici vztahů mezi písemným či akustickým sdělením, významem tohoto sdělení čili pojmem a něčím reálně existujícím. Jakákoli redukce této trojice je návratem k sofistice. Aristoteles také ukázal, že významy slova být jsou jen čtyři, nikoli nekonečný počet. A je třeba je nejenom umět rozlišovat, ale také srozumitelně pojmenovávat, aby člověk uchoval svobodu sobě i druhým.
Obeznámenost s metafyzikou chrání přemýšlejícího člověka, aby se nestal fanatikem nebo naivkou. Poznámky o zatuchlém či upoceném scholastickém dokazování, které lze, bohužel, občas zaslechnout z církevních kruhů, jsou špatným znamením; připomínají spíše leninskou definici imperialismu jakožto ?zahnívajícího a zanikajícího stadia kapitalismu?. Scholasticko-katechismové dokazování totiž naopak vzkvétá a šíří vůni pravdy tam, kde je o ni zájem.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
