Drazí bratři a sestry,
Dnes bych vám chtěl představit postavu svatého Učitele církve, kterému za mnohé dlužíme, protože byl vynikajícím morálním teologem a učitelem duchovního života všech, zejména prostých lidí. Je autorem slov i melodie jedné z nejpopulárnějších Vánočních koled v Itálii ?
Tu scendi dalle stelle a mnohých dalších písní.
Patřil do bohaté neapolské šlechtické rodiny: Alfons Maria z Liguori se narodil roku 1696. Byl obdařen výjimečnými intelektuálními kvalitami a v pouhých šestnácti letech dosáhl doktorátu obojího práva, kanonického i občanského. Stal se brilantním advokátem v Neapoli, kde po osm let vyhrával všechny kauzy, které hájil. Jeho duši toužící po Bohu a po dokonalosti však Pán přivedl k pochopení, že má jiné povolání. Roku 1723 znechucen korupcí a nespravedlností, která se rozmáhala v tamějším soudnictví, opustil svou profesi, včetně bohatství a úspěchů, a rozhodl se i přes odpor svého otce stát se knězem. Měl ty nejlepší učitele, kteří jej uvedli do studia Písma svatého, dějin církve a mystiky. Osvojil si bohatou teologickou kulturu, kterou zúročil, když se po několika letech pustil do spisovatelské činnosti. Byl vysvěcen na kněze roku 1726 a konání své služby spojil s diecézní kongregací Apoštolských misií. Alfons zahájil evangelizaci a katechezi v těch nejnižších vrstvách neapolské společnosti, kde s oblibou kázal a vyučoval základním pravdám víry. Mnozí tito obyčejní a chudí lidé, ke kterým se obracel, byli nezřídka plni neřestí a dopouštěli se zločinů. Alfons dosáhl vynikajících výsledků. V nejchudších čtvrtích města začaly vznikat skupiny lidí, kteří se po večerech scházeli v soukromých domech a obchodech, aby se modlili a rozjímali Boží Slovo pod vedením katechetů formovaných Alfonsem a dalšími kněžími, kteří pravidelně navštěvovali tyto skupiny věřících. Když se na přání neapolského arcibiskupa začala tato setkání konat v městských kaplích, dostala jméno ?podvečerní kapličky?. Byla skutečným pramenem morální výchovy, sociálního ozdravení, vzájemné pomoci mezi chudými: krádeže, souboje a prostituce prakticky vymizely.
Přestože sociální a náboženský kontext doby svatého Alfonse byl zcela jiný než dnes, představují tyto ?podvečerní kapličky? jakýsi vzor misijní aktivity, z něhož se i dnes můžeme inspirovat v ?nové evangelizaci?, zejména mezi těmi nejchudšími, a při vytváření spravedlivějšího, bratrštějšího a solidárnějšího soužití. Kněžím je svěřen úkol duchovní služby, zatímco dobře formovaní laici mohou být v lůně společnosti účinnými křesťanskými animátory autentického evangelního kvasu.
Alfons ve věku 35 let nejprve zvažoval, že odejde evangelizovat pohanské národy, dostal se však do kontaktu se zemědělci a pastevci z vnitrozemí Neapolského království a byl náboženskou nevědomostí a dezorientací, v níž se nacházeli tak zasažen, že se rozhodl opustit hlavní město a věnovat se těmto lidem, kteří byli chudí duchovně i materiálně. Roku 1732 založil řeholní Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele, jejíž vedení svěřil biskupovi Tomášovi Falcoiovi a později se sám stal jejím představeným. Tito řeholníci vedení Alfonsem byli autentickými putujícími misionáři, kteří chodili i do nejvzdálenějších zemí a vybízeli k obrácení a vytrvalosti v křesťanském životě zejména prostřednictvím modlitby. Redemptoristé působící pomocí nových forem apoštolátu na celém světě jsou v tomto evangelizačním poslání doposud činní. S uznáním na ně myslím a povzbuzuji je k neustálé věrnosti příkladu jejich svatého zakladatele.
Roku 1762 byl Alfons, vážený pro svou dobrotu a pastorační horlivost, jmenován biskupem u Svaté Agáty Gótů. Tuto službu v důsledku nemocí, kterými byl stižen, později se souhlasem papeže Pia VI. roku 1775 opustil. Tentýž papež, když dostal zprávu o jeho smrti, jež nastala po mnoha souženích roku 1787, zvolal: ?Byl to světec!? A nemýlil se. Alfons byl kanonizován roku 1839 a roku 1879 byl prohlášen za Učitele církve. Tohoto titulu se mu dostalo z mnoha důvodů. Především proto, že vypracoval bohatou nauku morální teologie, která vhodně podává katolické učení, takže jej papež Pius XII. prohlásil za ?Patrona všech zpovědníků a moralistů?. V jeho době byla rozšířena velmi přísná interpretace morálního života, která byla poplatná jansenistické mentalitě, jež místo aby živila důvěru a naději v Boží milosrdenství, podněcovala strach a líčila tvář Boha jako sveřepou a přísnou, notně vzdálenou té, kterou nám zjevil Ježíš. Svatý Alfons zejména ve svém hlavním díle nazvaném Morální teologie nabízí vyváženou a přesvědčivou syntézu požadavků Božího zákona, vepsaného do našich srdcí, plně zjeveného Kristem, spolehlivě interpretovaného církví a dynamikou svědomí a svobody člověka, jež umožňují zrání a realizaci jeho osoby právě přilnutím k pravdě a dobru. Pastýřům duší a zpovědníkům Alfons doporučoval, aby byli věrní katolickému morálnímu učení a zároveň si osvojili láskyplný, chápavý a jemnocitný přístup, aby ti, kdo přistupují ke zpovědi, mohli na svojí cestě víry a křesťanského života zakoušet přijetí, podporu a povzbuzení. Svatý Alfons neúnavně opakoval, že kněží jsou viditelným znamením nekonečného milosrdenství Boha, který odpouští a osvěcuje mysl i srdce hříšníka, aby se obrátil a změnil život. V naší době, kdy se objevují jasné příznaky ztráty mravního svědomí i nedostatku vážnosti vůči svátosti zpovědi je nauka svatého Alfonse stále velice aktuální.
Vedle teologických děl napsal svatý Alfons mnohé další spisy, určené náboženské formaci lidu. Jeho styl je jednoduchý a líbivý. Díla svatého Alfonse čtená a přeložená do mnoha jazyků přispěla ke vzniku lidové spirituality posledních dvou století. Některá z nich lze s velkým užitkem číst i v dnešní době, jako např. Věčné pravdy, Vznešenosti Panny Marie a Jak milovat Ježíše Krista. Ten posledně jmenovaný spis je syntézou jeho myšlení a jeho vrcholným dílem. Velmi zdůrazňuje nezbytnost modlitby, která umožňuje otevřít se milosti Boží, denně plnit Boží vůli a dosáhnout vlastního posvěcení. O modlitbě zde píše: ?Bůh neupírá nikomu milost modlitby, kterou se mu dostává pomoci, aby přemáhal každou žádostivost a každé pokušení. Říkám, opakuji a stále budu opakovat, dokud budu žít, že celá naše spása spočívá v modlitbě?. Odtud pochází i proslulý axiom: ?Kdo se modlí, bude spasen? (Modlitba ? velký prostředek spásy a další díla. Asketické spisy II, Řím, 1962, str. 171). V této souvislosti se mi vybavuje povzbuzení mého předchůdce Božího služebníka Jana Pavla II: ?naše křesťanská společenství se musí stát autentickými ?školami? modlitby? Proto se výchova k modlitbě musí stát základním pilířem jakéhokoliv
pastoračního programu? (Nuovo Millennio ineunte, 33,34).
Mezi formami modlitby, které svatý Alfons horlivě doporučoval, vyniká návštěva Nejsvětější svátosti nebo jak bychom řekli dnes krátká či delší, osobní či komunitní adorace před Eucharistií. ?Mezi všemi pobožnostmi ? píše Alfons ? je adorace svátostného Ježíše určitě první hned po svátostech. Je nejdražší Bohu a nejužitečnější pro nás? Jak krásné a milé je stát před oltářem s vírou? a předkládat vlastní potřeby jako přítel příteli, k němuž má naprostou důvěru!? (Návštěvy Nejsvětější svátosti a Panny Marie na každý den v měsíci. Úvod). Alfonsiánská spiritualita je totiž principiálně kristologická, je soustředěná na Krista a Jeho evangelium. Rozjímání o tajemství Vtělení a Umučení Páně jsou často předmětem jeho kázání. V těchto událostech je totiž Vykoupení ?hojně? nabízeno všem lidem. A právě proto, že je kristologická, je alfonsiánská zbožnost také vytříbeně mariánská. S velkou zbožností k Panně Marii popisuje její roli v dějinách spásy jako Společnici Vykupitele a Prostřednici milostí, Matku, Přímluvkyni a Královnu. Kromě toho svatý Alfons tvrdí, že zbožná úcta k Panně Marii nám bude velkou útěchou ve chvíli naší smrti. Byl přesvědčen, že rozjímání o našem věčném údělu, o našem povolání mít věčnou účast na blaženosti Boha, jakož i o tragické možnosti zavržení, pomáhá člověku žít klidně a závazně, vyrovnat se s realitou smrti a přitom si uchovávat vždycky naprostou důvěru v Boží dobrotu.
Svatý Alfons Maria z Liguori je příkladem horlivého pastýře, který získával duše hlásáním evangelia a udělováním svátostí, a zároveň jemným a dobrotivým způsobem jednání, jenž se rodil z intenzivního vztahu s Bohem, jenž je nekonečnou Dobrotou. Měl realisticky optimistickou vizi zdrojů dobra, které Pán poskytuje každému člověku, a přikládal důležitost nejenom myšlení, ale také citům a pocitům srdce, umožňujících milovat Boha a bližního.
Závěrem bych rád připomněl, že náš světec, podobně jako svatý František Sáleský, o kterém jsem mluvil před několika týdny, důrazně hlásá, že svatost je dostupná každému křesťanovi: ?Řeholníkovi jako řeholníkovi, světskému člověkovi jako světskému, knězi jako knězi, ženatému jako ženatému, obchodníkovi jako obchodníkovi, vojákovi jako vojákovi a takto i jakémukoli jinému stavu? (Jak milovat Ježíše Krista. Asketické spisy I, Řím 1933, str. 79). Děkujme Pánu, že svojí Prozřetelností na různých místech a v různých dobách vzbuzuje svaté a učitele, kteří mluví stejným jazykem, aby nás vyzval k růstu ve víře, abychom s láskou a radostí žili svoji křesťanskou existenci v jednoduchých každodenních skutcích, abychom kráčeli po cestě svatosti, po cestě k Bohu a k pravé radosti.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
