Každou neděli odpoledne chodím v Římě plavat do sportovního centra salesiánů. Nachází se přímo proti basilice sv. Pavla za hradbami, a tak tam občas zajdu pomodlit se u hrobu Apoštola. Minulou neděli jsem vstoupil právě když benediktinští mniši z přilehlého kláštera zpívali nešpory. Po čtení jeden mladší z nich pronesl krátkou homilii na Pavlova slova Listu k Římanům, která se četla též minulou neděli při mši svaté: ?Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán? (
Řím 5,1-2.5-8).
Kazatel se přiznal, že se mu s půstem moc nedaří a položil rétorickou otázku, hledě do lidu, nesdílí-li většina z něj jeho potíže. Poukázal na to, že postní snaha je vystavena nebezpečí sebeklamu, například tím, když sám sebe přesvědčím, že se postím z lásky k Pánu Ježíši, pak ale přiznám, že stejně musím dělat dietu?
Závěr, který z toho štíhlý mnich v černé kutně udělal, byl překvapující: ?Pán od nás nežádá, abychom zesílili snahu, konali toho víc, ale abychom sestoupili až na dno nás samých a objevili tam onu Boží lásku, která ? jak píše sv. Pavel ? ?nám je vylita do srdce?. Přijmout ji a z ní žít ? to je pravý smysl postní doby, zakončil kazatel svou úvahu.
Procházel jsem šerosvitem basiliky s alabastrovými okny k východu a rozvažoval o slovech, která mi doznívala v nitru. Představujeme si duchovní život jako náš výstup do výšin, a ono je to opačně: ve skutečnosti se jedná o Boží sestup do našich hlubin. Právě tam na nás Bůh čeká, to je ten kýžený vrchol hory sedmi stupňů, o níž píše mystik Tomáš Merton OCSO (1915?1968). Sinai, Sion i Tábor jsou uvnitř nás.
Starozákonní čtení z této 4. postní neděle je z první Samuelovy knihy (1 Sam 16,1b.6n.10-13a). Toto vyprávění o Davidově pomazání a působení Hospodinova ducha v jeho životě je předobrazem přebývání Ducha svatého v srdci pokřtěného. David byl nejmladší věkem, ale i nejmenší v očích jeho vlastní rodiny. Právě v něm ale Hospodin našel zalíbení, protože v něm viděl niterného člověka: ?Nedívám se totiž jako člověk ? praví Hospodin ?; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.?
Vidět druhému do srdce je dar Ducha, který Bůh dává i lidem, tím, že jim otevře duchovní zrak a zbaví je slepoty, se kterou jsme se všichni narodili. To pak se děje křtem, který prvotní církev proto označovala jako ?osvícení?. Křesťané mají tedy vyzařovat velikonoční záři vzkříšeného Krista. ?Byli jste kdysi tmou,? píše sv. Pavel Efesanům, ?ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.? (Ef 5,8-14)
Kdo žije na světle, vidí věci, které dříve neviděl, poznává, co dříve neznal. Kdo žije ve světle Ducha svatého, vidí celý vesmír v jeho duchovní kráse. Objeví nestvořenou krásu Boží skrytou v srdci lidí, a dokonce, a dokonce i ve svém vlastním srdci. Často se však nemůže projevit, naráží totiž na překážky. ?Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy?? ?Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy,? napomíná proto sv. Pavel.
Život podle pravdy tkví v poznání, že Kristus je ?světlo světa?. Kristus je totiž vtělená Boží láska, která osvěcuje rozum. Nemůžeme mít vhled do srdce bližního, kterého nemilujeme. A naopak tomu, kdo miluje sestru a bratra, se otevřou oči jejich nevídané kráse. Kéž by v této postní době Kristus plivl i na moji zem, ze které jsem byl stvořen, udělal ze sliny bláto, potřel mi tím blátem oči a řekl mi: ?Jdi se umýt v rybníku Siloe!? Silošské vody jsou znamením skryté Boží moci, síly křtu na Kristovu smrt i na jeho Vzkříšení.
odeslat článek
vytisknout článek
