Den se nemohl víc vydařit! Svěží vzduch je prozářen jarním sluncem a prosycen vůní kvetoucích stromů na svahu pod Petřínem. Dvaadvacítce skřípou kola, když zahýbá na Újezdě do Karmelitské, míjí pak hloučky Italů na schodech u Pražského Jezulátka, přetíná Malostranské náměstí a na Klárově začíná stoupat k Hradčanům kolem letohrádku královny Anny. Vystupujeme na Pohořelci a míříme k Černínskému paláci. Nebe nad Prahou, dnes stejně modré jako nad Římem, obepíná Evropu jak plášť Madony loretánské jíž ptactvo v kapucínských zahradách prozpěvuje litanii.
Je pondělí Svatého týdne, 18. duben 2011, téměř na den první výročí smrti otce Tomáše Špidlíka, které připadá na 16. dubna. Jemu, synovi ševce z Boskovic na Hané, který se vydal do světa a v Římě se stal kardinálem, se dostává dnes nevšední posmrtné pocty ve vlasti. Za přítomnosti místopředsedy vlády a ministra zahraničí knížete Karla Schwarzenberga, jeho předchůdce v úřadu Jana Kohouta, zástupce prezidentské kanceláře Hájka a vybraných hostů, představujících akademickou obec, různé církve a složky společnosti, je zde v Černínském paláci představena bibliografie Tomáše Špidlíka. Obsahuje téměř vše, co za svůj život publikoval, od studentských let v roce 1938. Seznam vydává na celou knihu: na tři sta stránkách čítá na šest set titulů. Už jen posbírat je byl značný výkon prof. Pavla Ambrose SJ. To, čeho jsme zde, v sugestivním předsálí Masarykova bytu, přítomni, je mimořádná událost, už jen tím, že se tak děje na podnět a pod péčí samotného Ministerstva zahraničních věcí. Leží to ve vzduchu, všem je jakoby vepsáno do tváře, že český stát je hrdý na tuto osobnost světového formátu, jakou byl a v srdcích lidí zůstává kardinál Špidlík.
Slova se ujímá český primas, arcibiskup Dominik Duka. Před českou a evropskou vlajkou v pozadí hovoří o dluhu a o vděčnosti nás všech a nazývá Tomáše Špidlíka „velikonočním člověkem“, který zanechal nesmazatelnou stopu a je tedy, k čemu se vracet. Arcibiskupovo vystoupení je skromné, elegantní a hluboké, jako to nejlépe odpovídá tomu, o kom je řeč. Napadá mne jediné slovo: kultivovanost. Člověk nemusí mít modrou krev, aby se cítil alespoň na chvíli jako šlechtic. A skutečně, co P. Špidlík žil a psal, je kulturou v nejvyšším slova smyslu, neboť zušlechťuje, kultivuje, šlechtí duše lidí skrze vztahy, které s nimi pěstoval. Jeden český velvyslanec po kardinálově smrti pronesl: „Nikdy nezapomenu na to, jak otec Špidlík dokázal v lidech hledat a nacházet to nejlepší.“ A kdosi jiný výstižně nazval otce kardinála „aristokratem ducha“.
Všechno má však svou cenu. A i zde, v téměř idylické atmosféře, vibruje duel smrti se životem v blízkosti. „Nechcete si prohlédnout byt Jana Masaryka?“ zašeptá mi do ucha vysoký diplomat. A za chvíli procházíme slunnými elegantními prostorami částečně s originálním nábytkem, radiem, stylovým psacím stolem, a hlavně s překrásným pohledem na pěstěný park pod okny a střechu kostela Panny Marie Andělské. Tu se octneme v koupelně a pohled nás zmrazí. Náš průvodce ukáže na okno: „Zde skončil život Jana Masaryka,“ říká a dodává, „podívejte se na to okno, nemožné z něho sám vyskočit!“ Idyla ustoupí hororu. Zde československý ministr zahraničí, syn prvního presidenta T.G. Masaryka, Jan, potil s Kristem krev a místo kříže mu byla lůžkem dlažba dvora o dvě patra níže.
Najednou se mi z mysli vynořuje malá postava kardinála Berana a s ním celá ona epocha hrůzy, kterou sdílel s Janem Masarykem. Sestupujeme schodištěm Černínského paláce, procházíme Prahou slavnostně oděnou zapadajícím sluncem, až k novému pomníku kardinála Berana před Dejvickým seminářem. Jakoby tvrdý hrubý kámen, z něhož Stanislav Hanzík vytesal postavu kardinála, procházejícího po kolenou branou utrpení, ožil a nás napomínal: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12,24)
Den končí a já nemohu usnout. Rozumím však dnes trochu víc slovům kardinála Špidlíka z knihy Veřím v život večný: „Předzvěstí smrti je strádání, protože také ono musí být posvěceno ve sjednocení s Kristem, a právě tak se stává předzvěstí života. Slovanští myslitelé vždy usilovně hledali pravý smysl bolesti a utrpení. Příkladem je Pasternak, který na posledních řádcích svého světoznámého románu Doktor Živágo píše: ‚Duše je až k smrti smutná... Avšak kniha života dospěla ke své nejvzácnější stránce, vzácnější než jakákoliv svatá věc. Nyní se má naplnit to, co je psáno, nech tedy, ať se to naplní. Amen.‘“
odeslat článek
vytisknout článek
