Benedikt XVI. vystoupil jako vůbec první papež v rámci běžného televizního pořadu. Stalo se tak letos na Velký pátek, kdy přijal pozvání do diskusního pořadu náboženské redakce prvního programu italské veřejnoprávní televize Rai Uno. Talk show se nazývá „A Sua immagine“ a jeho tvůrci předložili Benediktovi XVI. sedm otázek, na které papež bezprostředně odpověděl. Jedinou výjimkou oproti jiným dílům tohoto pořadu byl fakt, že tak papež učinil nikoliv v televizním studiu, ale u sebe doma, tedy v apoštolském paláci ve Vatikánu, kam za ním pár dnů předem přišel televizní štáb celé asi půl hodinové vystoupení natočit. Pořad italské televize sledovalo na Velký pátek ve 14:10 půl druhého milionu diváků.
1. otázka. Nejprve se zeptala sedmiletá dívka z Japonska: „Jmenuji se Helena, jsem Japonka a je mi sedm let. Mám velký strach, protože dům, kde jsem se cítila v bezpečí se tak strašně třásl a mnozí moji vrstevníci zemřeli. Nemohu si jít hrát do parku. Proč musím takový strach? Proč musí být děti tolik smutné? Ptám se tedy papeže, který mluví s Bohem, aby mi to vysvětlil?“
Odpověď: Drahá Heleno, ze srdce tě zdravím! I já sám si kladu stejné otázky: proč je to tak? Proč vy musíte tolik trpět, zatímco ostatní žijí v pohodlí? Odpovědi nemáme, ale víme, že Ježíš trpěl jako vy, nevinně, že pravý Bůh, který se ukazuje v Ježíši, je na vaší straně. Toto mi připadá velmi důležité, i když nemáme odpovědi a zůstává nám smutek: Bůh je na vaší straně a buďte si jisti, že vám pomůže. Jednoho dne také poznáme, proč tomu tak bylo. V této chvíli je však důležité uvědomit si: Bůh mne miluje, třebaže se mi zdá, že mne nezná. Nikoli, má mne rád, je na mojí straně. Buďte si jisti, že na celém světě jsou mnozí s vámi, myslí na vás a dělají pro vás, co jen mohou, aby vám pomohli. Vězte, že jednoho dne pochopíte, že toto utrpení nebylo prázdné, nebylo marné, ale že za tím je nějaký dobrý plán, že v pozadí je plán lásky. Buď si jistá, že neexistuje náhoda. My jsme s tebou a se všemi japonskými dětmi, které trpí, a chceme vám pomáhat modlitbou a svými skutky a buďte si jisti, že také Bůh vám pomáhá. V tomto smyslu se společně modlíme, aby se vám co nejdříve dostalo světla.
2. otázka. Jedna italská matka, pečující o syna, jenž je v bezvědomí, se zeptala: „Svatosti, od Velikonoc roku 2009 je duše mého syna Františka ve vegetativním stavu. Chci se zeptat: Opustila už jeho duše tělo, když už nic nevnímá anebo je nám ještě nablízku?
Odpověď: Duše je určitě v těle ještě přítomna. Je to možná podobná situace, jako když jsou na kytaře zpřetrhány struny, takže už nemůže hrát. Stejně tak i nástroj těla je křehký, zranitelný a duše se takříkajíc nemůže rozeznít. Zůstává však přítomna. Jsem si jist, že jeho skrytá duše v hloubi cítí vaši lásku, i když nerozumí podrobnostem, slovům apod., ale přítomnost lásky vnímá. Proto, drazí rodiče, drahá maminko, vaše každodenní péče o něho po celé hodiny je opravdovým skutkem lásky obrovské hodnoty. Vaše přítomnost vstupuje do hlubiny jeho skryté duše a váš skutek je tudíž také svědectvím víry v Boha, víry v člověka, nasazení pro život a úctu k lidskému životu i v těch nejsmutnějších situacích. Povzbuzuji vás, abyste pokračovali a byli si vědomi toho, že tímto znamením důvěry, tímto znamením úcty k životu a touto láskou ke zraněnému tělu a trpící duši prokazujete obrovskou službu lidství jako takovému.
3. otázka. Tři mladí lidé, pronásledovaní křesťané z Bagdádu se ptají: „Zdravíme Svatého otce z Iráku. My křesťané Bagdádu jsme pronásledovaní podobně jako Ježíš. Svatý otče, jak můžeme, podle Vás, pomáhat naší komunitě přehodnotit touhu emigrovat do jiných zemí a přesvědčit je, že odchod není jediné řešení?“
Odpověď: Chtěl bych především od srdce pozdravit všechny křesťany Iráku, naše bratry, a musím říci, že se denně za křesťany v Iráku modlím. Jsou to naši trpící bratři, stejně jako ti, kteří trpí v jiných zemích světa. Jsou našemu srdci obzvláště nablízku a my, nakolik můžeme, musíme učinit všechno proto, aby mohli zůstat a odolat pokušení odejít, i když by to bylo vzhledem k podmínkám, ve kterých žijí, zcela pochopitelné. Je důležité, abychom vám byli nablízku, drazí přátelé v Iráku. Chceme vám pomoci, a když přijdete k nám, přijmeme vás jako opravdové bratry. A instituce a všichni, kdo mají jakoukoli možnost vám v Iráku pomoci, měli by tak učinit. Svatý stolec je v neustálém kontaktu s různými komunitami, nejenom katolickými, ale i s dalšími křesťanskými společenstvími, ale především také s bratry muslimy, šíity i sunnity. Chceme se přičinit o smíření, porozumění i spolu s vládou; pomáhat jí na této obtížné cestě rekonstrukce rozdrásané společnosti, protože právě v tom totiž spočívá problém: společnost je hluboce rozdělena, rozbita a už neexistuje povědomí: »Jsme různé části jediného lidu se společnou historií, v níž má každý svoje místo.« Je třeba rekonstruovat vědomí, že společně a v různosti vytváří společné dějiny a že má společné určení. A my chceme v dialogu s těmito různými skupinami napomoci procesu rekonstrukce a povzbudit vás, drazí křesťanští přátelé v Iráku, abyste měli důvěru, trpělivost, abyste měli důvěru v Boha a spolupracovali na tomto svízelném procesu. Buďte se jisti naší modlitbou.
4. otázka. Jedna muslimka z Pobřeží slonoviny začala formulí arabského pozdravu, kterým se obvykle začíná jakýkoli rozhovor: „Kéž je Bůh ve všech tvých slovech, která si řekneme a kéž je Bůh s tebou“ a pak pokračovala v otázkou francouzsky: „Drahý Svatý otče, tady na Pobřeží slonoviny žijeme my muslimové spolu s křesťany v harmonii. Rodiny jsou často tvořeny příslušníky obou náboženství. Existuje zde také etnická různost, ale nikdy jsme tu neměli problémy. Nyní se všechno změnilo: krize, kterou prožíváme, způsobená politikou, rozsévá rozdělení. Mnoho nevinných přišlo o život! Je spousta uprchlíků, mnoho matek a dětí žije ve strachu! Poslové a proroci vybízejí k pokoji. Ježíš je mužem pokoje. Co byste poradil Vy jako Ježíšův vyslanec?“
Odpověď: Chtěl bych odpovědět na pozdrav pozdravem: Bůh buď i s Tebou, ať ti neustále pomáhá. Musím říci, že jsem dostal srdceryvné dopisy z Pobřeží slonoviny. Sleduji tamější smutek a hloubku utrpení a jsem zarmoucen tím, že můžeme učinit tak málo. Jedno však můžeme dělat vždycky: být na modlitbách spolu s vámi a snažit se, jak jen možno, pomáhat i charitativními skutky a zejména našimi politickými možnostmi a kontakty. Pověřil jsem kard. Turksona, který je předsedou naší Rady Spravedlnost a mír, aby jel na Pobřeží slonoviny a snažil se prostředkovat a vést rozhovory s různými skupinami a lidmi a napomoci tak novému začátku. Chceme především, aby bylo slyšet hlas Ježíšův, o kterém také věříte, že je prorok. On byl vždycky mužem pokoje. Bylo by možno čekat, že Bůh, který sestoupí na zem, bude mužem velké moci a zničí nepřátelské síly, že bude mužem síly a takto se stane nástrojem míru. Nic takového. Přišel jako slabý, přišel pouze v síle lásky, bez jakéhokoli násilí a šel až na kříž. A ukazuje nám tak pravou tvář Boha. Ukazuje nám, že násilí nikdy nepochází od Boha. Násilí nikdy neposkytuje dobro, nýbrž je nástrojem destrukce a není východiskem z těžkostí. Je to tedy mocný hlas odporující každému násilí. Je to mocná výzva ke všem stranám, aby se zřekly násilí a hledaly cestu míru. Nemůžete posloužit opětovnému sjednocení vašeho lidu násilnými prostředky, i když si myslíte, že máte pravdu. Jedinou cestou je zřeknout se násilí, zahájit dialog a pokusit se společně nalézt mír novou vnímavostí jedněch k druhým, novou ochotou vzájemně se otevřít. A toto, drahá paní, je skutečné Ježíšovo poselství: hledat pokoj pokojnými prostředky a vzdát se násilí. My se modlíme za vás všechny, aby všechny složky vaší společnosti slyšely tento Ježíšův hlas a tak se k vám vrátily pokoj a společenství.
5. otázka. Další otázka pocházela z Itálie a týkala se tématu „sestoupení do pekel“. „Co vlastně koná Ježíš mezi smrtí a vzkříšením?“ - ptal se jeden italský divák. „Když recitujeme v Krédu, že Ježíš sestoupil do pekel, můžeme myslet také na to, že se něco podobného stane také s námi před vystoupením do nebe?“
Odpověď: Tento sestup Ježíšovy duše si netřeba představovat jako zeměpisnou, prostorovou cestu z jednoho kontinentu na druhý. Je to cesta duše. Musíme mít na paměti, že Ježíšova duše je ve stálém styku s Otcem, ve stálém kontaktu s Otcem, ale zároveň tato lidská duše sahá až do nejzazších končin lidského bytí. V tomto smyslu dosahuje hlubin, jde k zavrženým, ke všem, kteří nedošli k cíli svého života a přesahuje tak kontinenty minulosti. Slovo o sestoupení Páně do pekel především znamená, že Ježíš dosahuje také minulosti, objímá minulost všech lidí všech dob. Církevní Otcové za pomoci krásného obrazu praví, že Ježíš bere Adama a Evu, tedy celé lidstvo za ruku a vyvádí je ven, vede je vzhůru. Otevírá přístup k Bohu, protože člověk sám ze sebe nemůže dosáhnout výšin Boha. Proto On sám, protože je také člověkem, bere člověka za ruku, otevírá mu tento přístup. Co mu vlastně otevírá? Realitu, kterou nazýváme nebem. Tento sestup do pekel, tedy do hlubin lidského bytí, do hlubin minulosti lidstva, je podstatnou součástí Ježíšova poslání, Jeho Vykupitelského poslání a nebude aplikován na nás. Náš život je jiný. My už jsme Pánem vykoupeni a po své smrti předstoupíme před Soudce, před Ježíšův pohled, který pro nás bude znamenat očistu. Mám za to, že v míře větší či menší budeme všichni potřebovat očištění. Ježíšův pohled nás očistí a uschopní k životu s Bohem, abychom žili ve společenství se svatými a zejména s našimi drahými, kteří nás předešli.
6. otázka. Také další otázka se týkala vzkříšení a položila ji italská divačka. „Když přišly ženy den po sobotě ke hrobu, nepoznali Mistra a spletli si jej s někým jiným. Podobně se to stane i apoštolům. Ježíš jim musí ukázat rány, lámat s nimi chléb, aby od nich byl poznán. Má skutečné tělo, ale také oslavené. Co znamená, že jeho tělo, nemá stejné kvality jako mělo před tím? Co se vlastně chce říci označením »oslavené tělo«? Bude pro nás Vzkříšení také takové?
Odpověď: Oslavené tělo přirozeně nemůžeme definovat, protože se nachází mimo naše zkušenosti. Můžeme jenom registrovat znamení, která nám Ježíš zanechal, abychom alespoň trochu chápali, kde máme tuto realitu hledat. Prvním znamením je prázdný hrob, tzn. že Ježíš nevystavil své tělo porušení. Ukázal nám, tím že vstal z mrtvých skutečně, že také matérie je určena pro věčnost a že nepropadne záhubě. Ježíš vzal s sebou také matérii, které je tím rovněž přislíbena věčnost. Potom však tato matérie přijala nové životní podmínky a to je další bod: Ježíš už neumírá, tzn. že stanul nad biologickými či fyzikálními zákony, protože, kdo jim je podroben, umírá. Je tu tedy nová, jiná situace, kterou neznáme, ale která se ukazuje v této Ježíšově události a je velkým příslibem pro nás všechny. Existuje totiž nový svět, nový život, k němuž putujeme. A Ježíš v těchto podmínkách má možnost nechat se sebe dotknout, podat ruku svým blízkým, společně s nimi stolovat, ale přitom nadále spočívá nad biologickým stavem života, který žijeme my. Víme, že na jedné straně je pravým člověkem, nikoli přízrakem. Žije opravdovým, ale novým životem, který už není podroben smrti a je pro nás velkým příslibem. Důležité je, abychom to, pokud možno, chápali skrze eucharistii. V eucharistii nám totiž Pán dává svoje oslavené tělo, nedává nám jíst tělo v biologickém smyslu slova; dává nám sebe sama. Novost, kterou je On sám, vstupuje do našeho lidského bytí, do naší, mojí osobní existence jakožto Osoba. A dotýká se nás vnitřně svým bytím, takže se můžeme nechat prostoupit a proměnit Jeho přítomností. Tento bod je důležitý: že totiž můžeme vejít do kontaktu s tímto novým typem života. Když On vstupuje do mne, vycházím ze sebe a docházím nové životní dimenze. Tento aspekt příslibu reality, v níž se mi On sám dává a vytrhává mne ze mne samého vzhůru, je podle mého mínění nejdůležitější. Nikoli tedy registrace věcí, které nemůžeme chápat, ale být na cestě směrem k novosti, která vždy znovu začíná v eucharistii.
7. otázka. Poslední otázka se týkala Ježíšovy matky. „Pod křížem jsme svědky pohnutého dialogu mezi Ježíšem, jeho matkou a Janem, když Ježíš říká Marii: »Hle, tvůj Syn« a Janovi »Hle, tvá matka«. Ve své poslední knize Ježíš Nazaretský označujete tuto událost za „Ježíšův poslední pokyn“. Jak máme rozumět těmto slovům? Jaký smysl měla v té chvíli a jaký mají dnes? A ještě v souvislosti se zasvěcením Panně Marii: Máte v úmyslu obnovit na počátku třetího tisíciletí úkon zasvěcení Panně Marii?“
Odpověď: Tato Ježíšova slova jsou především velice lidským gestem. Vidíme Ježíše jako pravého člověka, který jedná lidsky, projevuje matce lásku a svěřuje ji mladému Janovi, aby měla jistotu. Osamocená žena se na Východě v té době ocitala v nemožné situaci. Svěřuje maminku tomuto mladíkovi, kterému tak daruje maminku. Ježíš tedy skutečně jedná jako člověk, s hluboce lidským cítěním. Myslím, že je to nesmírně krásné. A je velice důležité, že se ještě dříve než jakákoli teologie ukazuje něco, v čem spatřujeme opravdové lidství, pravý Ježíšův humanismus. Děje se tak přirozeně v různých dimenzích. Netýká se to jenom oné chvíle, ale celých dějin. V Janovi svěřuje Ježíš nás všechny, celou církev, všechny budoucí učedníky matce a matku nám. A tak se to také v průběhu dějin stalo. Lidstvo a křesťané stále více začínali chápat, že Ježíšova matka je jejich matkou. A stále více se této matce svěřovali. Pomysleme jen na velké mariánské svatyně, pomysleme na zbožnou úctu k Marii a na to, jak lidé stále více vnímají slova „Toto je tvá matka“. Někteří mají tak trochu těžkosti přistupovat k Ježíšovi v jeho velikosti Syna Božího, ale bez těžkostí se svěří Matce. Někdo říká: „Nemá to žádný biblický základ!“ Odpověděl bych na to spolu se svatým Řehořem Velikým: »Boží slovo roste zároveň s tím, kdo jej čte«, to znamená, že se rozvíjí v realitě. Toto Slovo v dějinách stále více roste a rozvíjí se. Zjišťujeme, že všichni můžeme být vděčni, že tato matka skutečně existuje a byla nám všem dána. Můžeme s velkou důvěrou přistoupit k této matce, která je pro každého křesťana jeho matkou. A na druhé straně také platí, že touto matkou je také církev. Nemůžeme se stát křesťany osamoceně křesťanstvím, které by si každý zkonstruoval podle vlastních idejí.
Matka je obrazem církve, je Matkou církve a svěřujeme-li se Marii, musíme se svěřit také církvi, žít církev, být církví spolu s Marií. A tak přicházíme k momentu zasvěcení: papežové a to jak Pius XII., tak Pavel VI. i Jan Pavel II. vykonali slavnostní úkon zasvěcení Matce Boží a mám za to, že toto gesto před lidstvem i před samotnou Marií bylo velmi důležité. Myslím, že nyní je důležité tento úkon zvnitřnit, nechat se jím proniknout a uskutečnit jej v nás samotných. V tomto smyslu jsem putoval do několika velkých mariánských svatyní ve světě: do Lourdes, Fatimy, Czestochové, Altőtingu. Vždycky ve snaze konkretizovat, zvnitřnit tento úkon zasvěcení, aby se stal skutečně naším úkonem. Myslím, že velký veřejný úkon zasvěcení byl již učiněn. Možná, že přijde den, kdy bude nezbytné jej opakovat, ale nyní se mi zdá důležitější jej žít, uskutečňovat, vstoupit do tohoto zasvěcení, aby bylo opravdu naše. Například ve Fatimě jsem viděl tisíce lidí, kteří toto zasvěcení skutečně přijali, svěřili se, konkretizovali toto zasvěcení v sobě a pro sebe. Tak se toto zasvěcení v živé církvi stává realitou a roste tím i církev. Společným zasvěcením se Marii, když se všichni nechají její přítomností prostoupit a formovat a vstoupí do společenství s Ní, stáváme se skutečně církví a spolu s Marií se stáváme Kristovou nevěstou. Nemám tedy v úmyslu vykonat nový veřejný úkon zasvěcení, ale spíše chci vyzývat ke vstupu do zasvěcení již učiněného, aby bylo denně prožívanou realitou a tak rostla skutečně mariánská církev, jež je Ježíšovou Matkou i Nevěstou i Dcerou.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky
odeslat článek
vytisknout článek
