Drazí bratři a sestry,
v těchto prvních dnech Velikonoční doby, která potrvá až do Letnic, jsme naplněni svěžestí a novou radostí, kterou nám vneslo do srdcí liturgické slavení. Proto bych se dnes rád spolu s vámi krátce zamyslel nad Velikonocemi, jádrem křesťanského tajemství. Od něho se totiž všechno odvíjí. Vzkříšený Kristus je základem naší víry. Z Velikonoc proudí jako ze zářícího a hřejícího středu veškerá liturgie církve a čerpá odtud svůj obsah a smysl. Liturgické slavení smrti a vzkříšení Krista není obyčejnou připomínkou této události, nýbrž její tajemnou aktualizací v životě každého křesťana a každého církevního společenství, v našem životě. Víra ve zmrtvýchvstalého Krista totiž přetváří existenci a působí v nás pokračující vzkříšení, jak napsal svatý Pavel prvním věřícím: „Byli jste ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy“ (
Ef 5,8-9).
Co tedy učinit, aby se Velikonoce staly „životem“? Jak by naše vnitřní i zevnější existence mohla přijmout velikonoční „formu“? Musíme začít od autentického porozumění Ježíšovu zmrtvýchvstání. Tato událost není pouhým návratem do předešlého života, jako tomu bylo u Lazara, Jairovy dcery a nebo mladíka z Naim, nýbrž je něčím naprosto novým a odlišným. Kristovo zmrtvýchvstání je vykročením do života, který už není podroben prchavosti času, ale je životem ponořeným do věčnosti Boží. Ježíšovým vzkříšením začíná nový stav našeho lidského bytí, který oživuje a přetváří naše každodenní putování a otevírá celému lidstvu budoucnost kvalitativně odlišnou a novou. Proto svatý Pavel nerozlučně pojí vzkříšení křesťanů a Ježíšovo vzkříšení (srov. 1 Kor 15,16.20), ale ukazuje také, jak je třeba žít velikonoční tajemství v každodennosti našeho života.
V listě Kolosanům praví: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (3,1-2). Na prvním pohled se nám při četbě tohoto textu může zdát, že apoštol favorizuje pohrdání pozemskými skutečnostmi, vybízí k zanedbávání tohoto světa utrpení, nespravedlností a hříchů, a k životu, který předjímá nebeský ráj. Myslet na „nebe“, by v takovém případě bylo určitým druhem odcizování. Abychom pochopili pravý smysl těchto Pavlových tvrzení, stačí je nevytrhávat z kontextu. Apoštol velmi dobře upřesňuje, co myslí výrazem „to, co pochází shůry“ a co se má křesťan snažit hledat, i „to, co je na zemi“ a čeho se má vystříhat. Co je tedy nejprve „tím, co je na zemi“ a čemu je třeba se vyhýbat: „Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou“ (3,5-6). Tedy, umrtvit v sobě nenasytnou touhu po materiálních dobrech, egoismus, kořen každého hříchu. Když tedy apoštol vybízí křesťany, aby se rázně odloučili od „toho, co je na zemi“, chce tím dát jasně na srozuměnou, že křesťan musí odložit to, co patří ke „starému člověku“, a obléknout se v Krista.
Jako vyjádřil svatý Pavel jasně věci, ke kterým netřeba lnout vlastním srdcem, ukazuje nám se stejnou jasností i „věci, které pocházejí shůry“ a které by křesťan měl hledat a okoušet. Týkají se toho, co patří k „novému člověku“, jenž je oblečen v Krista jednou provždy křtem, ale stále se potřebuje obnovovat, „aby se podobal svému Stvořiteli“ (Kol 3,10). Apoštol národů popisuje to, co pochází shůry, následovně: „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému… A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,12-14). Svatý Pavel je tedy dalek toho, aby vybízel křesťany, každého z nás, vyčleňovat se ze světa, do kterého nás Bůh postavil. Je pravdou, že jsme občany jiné „obce“, pravé vlasti, ale cestou k tomuto cíli musíme denně kráčet po této zemi. Svou účast na životě vzkříšeného Krista musíme již nyní žít jako noví lidé v tomto světě, uprostřed pozemské obce.
A to je cesta transformace nejenom nás samotných, ale také světa, abychom pozemské obci dali novou tvář, která umožní rozvoj člověka a společnosti podle logiky solidarity a dobroty v hluboké úctě k důstojnosti, jež je každému vlastní. Apoštol nám připomíná, jaké ctnosti mají provázet křesťanský život. Vrcholem je láska, k níž se vztahují všechny ostatní jako k prameni a matrici. Láska shrnuje a naplňuje „nebeské věci“ a spolu s vírou a nadějí tvoří velké pravidlo křesťanského života, jehož povahu v hloubi definuje.
Velikonoce tudíž přinášejí novost hlubokého a úplného přechodu ze života podrobeného otroctví hříchu k životu svobody, oživeném láskou, silou, která boří každou bariéru a vytváří novou harmonii ve vlastním srdci a ve vztahu ke druhým i k věcem. Každý křesťan stejně jako každá komunita, pokud žije zkušenost tohoto přechodu vzkříšení, nemůže nebýt novým kvasem světa a nedávat se bezvýhradně těm nejvíce naléhavým a spravedlivým kauzám, jak to dokazují svědectví svatých každé doby a každého místa. Očekávání naší doby jsou také mnohá: my křesťané, kteří pevně věříme, že Kristovo vzkříšení obnovilo člověka, aniž by jej odňalo světu, ve kterém tvoří svoje dějiny, musíme být zářivými svědky tohoto nového života, který nám Velikonoce přinesly. Velikonoce jsou darem, který je třeba ve víře stále hlouběji přijímat, abychom mohli v každé situaci jednat spolu s Kristovou milostí podle logiky Boží, logiky lásky. Světlo Kristova zmrtvýchvstání musí prostoupit náš svět a skrze naše každodenní svědectví dosáhnout ke všem lidem jako poselství pravdy a života.
Drazí přátelé! Ano, Kristus vpravdě vstal z mrtvých! Nemůžeme si nechávat jenom pro sebe život a radost, které nám daroval svými Velikonocemi, ale musíme jimi obdarovávat ty, s nimiž se stýkáme. To je náš úkol a naše poslání: umožnit, aby v srdci bližního povstala naděje tam, kde je beznaděj, radost tam, kde je smutek a život tam, kde je smrt. Dosvědčovat denně radost vzkříšeného Pána znamená žít nepřetržitě „velikonočním způsobem“ a dát zaznít radostnému poselství, že Kristus není idea nebo připomínka minulosti, nýbrž Osoba, která žije s námi, pro nás a v nás, a že můžeme s Ním, skrze Něho a v Něm všechno učinit novým (srov. Zjev 21,5).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
