Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Bylo to skutečně až těsně před zvolením. A pak ten den, kdy přišla ta zpráva, byl u mne na Schwarzenbergu hostem Klaus Dorn dnes skoro zapomenutá osoba v pozadí. Ten měl v padesátých letech velkou roli, protože byl takovou spojkou mezi Piem XII., Adenauerem a Američany. Byl vydavatelem Time Life News a už před válkou založil první antinacistické pravicové noviny. Navíc to byl Sas a věděl od prvního okamžiku, že nacismus je jako houba. Hitler ho osobně nenáviděl. Byl kromobyčejně inteligentní člověk a mnohé jsem se od něho naučil. A když najednou přišla ta zpráva, tak jsme se na sebe podívali a věděli jsme, že teď dochází k dějinnému zlomu a věci se dávají do pohybu. Po pravdě řečeno, potom jsme se na oslavu, opravdu poctivě ožrali. Později jsme na to vzpomínali. Vypili jsme s radostí čtyři lahve vína a diskutovali do rána, jaké to může mít následky. A ty následky byly ještě větší než jsme tehdy tušili.“

Kdy jste se poprvé setkal s Janem Pavlem II.?

„Setkal jsem s ním nebo jej viděl zblízka až později, když přišel ještě před rokem 1989 na návštěvu Vídně, kde jsem byl i s rodinou a aspoň jej viděl zblízka. A to byl nezapomenutelný zážitek. Měl opravdu silné charisma. Později jsem měl opravdu nečekanou čest, když jsem byl pozván do Castel Gandolfa, kde Svatý otec pořádal takové týdenní semináře. Vždycky obrok, jednou byly humanitní, podruhé přírodovědecké. Já jsem byl ovšem u toho prvního. A tam byli opravdu vynikající vědci z celého světa. Pamatuji si např., že ze Singapuru, Ameriky, Německa, Polska, zkrátka různí pozoruhodní lidé, mezi něž jsem se já dostal z úplně jiných důvodů, protože do této duchovní třídy nepatřím. A bylo to strašně zajímavý je poslouchat. Např. Geremek tam vždycky byl. To byl zážitek, protože ty přednášky vždycky stály za to a Svatý otec tam opravdu seděl jako student a všechno si pilně zapisoval a potom byla po přednáškách vždycky diskuse, do níž on se nikdy nezapojoval. A když ho někdo zajímal, ať už to byl přednášející nebo diskutant, vzal si jej stranou do některého z hlubokých výklenků tamějších silných středověkých zdí a během přestávky si tam s ním důkladně podiskutoval. Na večerních přednáškách obvykle chyběl, protože večer, jak jsem se dozvěděl, vždycky čtyři hodiny meditoval. Každý den.

Velký zážitek byl také oběd se Svatým otcem. Jídlo bylo vybrané a skromné a kromě toho italského bylo na stole vždycky také nějaké polské, většinou polívka. A pak, což byl výraz obzvláštní sympatie, mons. Dziwisz, nyní krakovský arcibiskup, shromáždil lidi, oddělil ovce od kozlů a nás východoevropské kozly shromáždil kolem malé skříňky. A Svatý otec přistoupil, otevřel skříňku a každý z nás dostal malou štamprli vodky podle dobrého polského zvyku. Zápaďáci to totiž neznali, tak aby je neuvedl do trapné situace, tak jsme dostali jenom my (smích). On byl neskutečný, opravdu. Když například řídil konverzaci a někdo třeba i mezi duchovními, kde jsou také ješitové, se někdo příliš vytahoval a příliš dlouho mluvil, tak ho velice jemným způsobem upozornil. Řídil tu konverzaci. Byl velice zvláštní a opravu vtipný. Nebylo to s ním jenom poučné, ale byla s ním také poctivá sranda. Byl opravdu pozoruhodný člověk. Při předposledním setkání, to byl již těžce poznamenán nemocí, ale na každého se ještě usmál, si vzpomněl, jak na mši svaté v Castel Gandolfo jsem směl předčítat epištolu a když mne po dlouhých létech viděl, tak na mne ukázal a hned řekl „epištola“… To jsou tedy takové osobní zážitky… Myslím si však, že tento člověk opravdu změnil svět. O tom ne budiž pochyby. Myslím, že i Gorbačov to musel vědět, že on byl jedním z rozhodujících hybatelů. Taky u nás všech z té naší části Evropy pozvedl naději. To že jeden z nás se stal papežem, to znamenalo opravdu strašně moc. Byl nezapomenutelný. A musím říci, že mezi všemi lidmi, které jsem poznal - a bylo mezi nimi mnoho vysoce zajímavých lidí - on byl mezi těmi všemi zdaleka nejdůležitější.“

Jaký byl názor na jeho volbu v exilových kruzích, těch katolických i nekatolických, lze-li to tak říci?

„Samozřejmě, že obzvláště u našich lidí to trošku trvalo, než rozpoznali významné události. Znáte Čechy. Někteří si říkali, vždyť to je Polák, tak to je jasný, že se stal papežem. Zpočátku tedy panovala skepse. My vůbec jsme takovým skeptickým národem vůči každému a všemu a když nalítneme, tak opravdu tam, kde bychom neměli, ale to je jiná záležitost… Nejdřív se tedy objevovaly takové uštěpačné úsměvy, ale potom většina rozpoznala, že je to velký hybatel.

A chtěl bych ještě říci, což málokdo ví, jak on nás – Čechy a Slováky – měl rád. Za mlada chodíval do Tater na procházky a protože polština je tam na jihu podobná slovenštině, tak on se Slováky bez nejmenších problémů rozmlouval a hrozně rád tam chodil. A nás měl rád taky. A když přišel poprvé po převratu do tehdy ještě Československa, což tehdy nikdo nečekal, pan prezident Havel ho vítal na Hradě, a pak bylo to velké shromáždění na Letné, kde jsme seděli v tom hrozném dešti. Já jsem tehdy seděl vedle pana Dubčeka. Už tehdy papež řekl, že něco udělá v otázce mistra Jan Husa. A pak o několik let později jsem dokonce měl možnost být u toho, když prohlásil, že Jan Hus byl reformátor církve. A tím myslím také přispěl k uzdravení toho nešťastného vztahu Čechů k církvi. A že to bylo jeho osobní nasazení, to vím velmi dobře také. Způsobil tak, že se Češi mohli vyrovnat s vlastní minulostí, což bylo velmi důležité.“

Za rozhovor poděkoval P. Milan Glaser