„Křesťané jsou dnes v celosvětovém měřítku nejvíce a neustále, násilně a beztrestně pronásledovanou skupinou.“ Francouzský židovský intelektuál Bernard Henry Levy napsal tato slova v jednom svém textu loni v listopadu. K tématu se nyní vrací italský spisovatel Antonio Socci v knize nadepsané „Válka proti Ježíši“ (La guerra contro Gesù, Rizzoli). Autor v ní pátrá po kořenech antikřesťanské idelogie a zároveň zdůrazňuje, jak objevy moderní archelogie a historické bádání potvrzují pravost evangelních událostí.
Proč je tedy v současném světě tolik nenávisti vůči křesťanům? V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas Antonio Socci vysvětluje:
„O důvodech nenávisti světa vůči křesťanství se píše v Evangeliu: je to týž důvod, pro který byl Ježíš pronásledován a ukřižován. Je to nenávist světa v janovském smyslu, která přetrvává stále. Přibližně počínaje Velkou francouzskou revolucí se začínají prosazovat ideologie obsahující toto protikřesťanské nastavení. To se promítá do pronásledování, jež vyústila do 20. století, století krvavého pro křesťany ve všech koutech světa a pod nejrůznějšími režimy. Zdá se, že křesťanství má v sobě cosi, co je pro moc jako takovou netolerovatelné.“
Útok na křesťanství nespočíval jen ve fyzickém násilí, ale také v úsilí oddělit historického Ježíše a Krista evangelií. Zázraky a vzkříšení tohoto tzv. Ježíše víry pak byly představovány jako výmysly křesťanské komunity…
„Po 1700 let nikdo nezpochybňoval historicitu evangelního vyprávění. S tím se začíná až v 17. - 18. století. Jde o ideologický útok živený různými filosofickými směry. Toto odmítání ovšem nebylo vyvoláno nějakým novým historickým zjištěním, novým dokumentem nebo archeologickým objevem... Zakládalo se na pouhém ideologickém předpokladu, tedy na předsudku, který říkal, že není možné, aby se Bůh stal člověkem, a že tedy není možné, aby Kristus dělal zázraky, které jsou popsány v evangeliích a které se ukazují v tajemství jeho Osoby. Z těchto premis se tedy vyšlo a postupně se pak bourala evangelia prostřednictvím celé řady intelektuálních operací, vyvrácených posléze senzačními archeologickými objevy, které naopak historicitu evangelií potvrzují. Sám Albert Schweitzer říká, že »v naprosté většině jde o životopisy Ježíše vzniklé z nenávisti, protože nedokáží připustit, že Ježíš je Bůh«.“
Jeden z klíčových bodů vaší knihy se týká tübingenské školy, který navrhla velmi pozdní dataci evangelií, až kolem roku 100 po Kristu, zatímco z jiných studií, počínaje o. Carmignacem po otce O´Callaghana – zejména s odkazem na fragment Qumranu 7Q5 – vyplývá, že evangelia je třeba datovat před zničení chrámu, tedy před rok 70. Můžete shrnout v čem spočívá důležitost datace evangelií pro historicitu Kristovy postavy?
„Na rozdíl od toho, co katolická tradice a řada dalších autorů tvrdí – tedy, že evangelia byla sepsána v letech bezprostředně následujících Kristovu smrt a vzkříšení – počínaje 18. stoletím se začalo s jejich velmi pozdní datací. Tübingenská škola kladla vznik Janova evangelium dokonce do roku 200 po Kristu. V případě tohoto evangelia pak došlo k senzačnímu objevu papyru P52, který byl kopií evangelia z doby kolem roku 100, nešlo o originál, a tedy bylo nutné předpokládat předlohu ještě daleko starší. Tak byla ona idea vyvrácena. Neméně podstatná historická bádání pak doložila, že také struktura textu odpovídá době mezi rokem 50 a 60. To všechno dokládá ohromné množství poměrně nedávných objevů. Lze říci, že takto stará datace je sama o sobě dokladem autentičnosti. V každém případě ale naprosto vyvrací jeden ze základních sloupů racionalistického útoku na evangelia, podle něhož byla evangelia napsána anonymními autory mnoho desetiletí a snad dokonce století po skončení Ježíšova pozemského působení. Nic z toho neplatí: evangelia jsou velice věrnou kronikou, tak jako věrnost svědectví o faktech viděných na vlastní oči je tím, co je typické pro celé rané křesťanství.“
Ve své knize mluvíte také o tom, jak bylo nepřátelství vůči křesťanství opakovaně spojováno s nenávistí a pronásledováním židů.
„Jednou z nejdůležitějších kapitol pokusu zbavit Ježíšovu postavu historicity bylo úsilí vzdálit ho dějinám židovského národa, ve kterých nacházíme po celá staletí proroctví o Spasiteli, která se pak do posledního detailu uskutečnila v Ježíši. Proto bylo potřeba zbavit Ježíše této zátěže a udělat z něj romantický solitér. Celá řada autorů, vyznavačů racionalismu, tímto způsobem vyjadřuje pohrdání vůči židovskému národu. Tak jako bylo nutné oddělit Ježíše od těch, kdo jej následovali, a vyrobit z něj postavu romantických rysů, která nakonec ztroskotala. Avšak Ježíš byl ohlašován a očekáván izraelským národem po celá staletí, narodil se uprostřed vyvoleného národa a jeho přítomnost je dosvědčena novým Božím lidem, který se zrodil z jeho smrti a jeho vzkříšení.“
Říká italský spisovatel Antonio Socci, který svou poslední knihu věnoval otázce historicity Ježíšovy osoby a analýze důvodů, proč byla tak často popírána.
Přeložila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
