Ve vlastním životopise vypráví sv. Ignác z Loyoly, jak po svém obrácení se vydal na pouť do Říma. Než se v Barceloně nalodil, potkal v přístavu jakousi zbožnou ženu, která mu na cestu přála: „Aby se vám poutníče ukázal náš Pán Ježíš Kristus“! Lidé mohou přát jeden druhému mnoho krásných věcí, ale tohle přání je asi to nejkrásnější: uzřít Boha!, ba dokonce „vidět ho tváří v tvář“a „nasytit se pohledem na Něj! Jak je to možné, vždyť čteme u sv. Jana, že „Boha nikdo nikdy neviděl“. A i kdyby, varuje Písmo, byl by to tak silný prožitek, že by ho člověk nepřežil.
A přesto lidé od věků touží vidět Boha a hledají si k tomu náboženstvím cestu: „Pane můj, můj sladký Pane, toužím Tě uzřít, toužím Tě vidět, toužím Tě poznat…“, vyznává George Harrison (1943-2001) ve své písni My sweet Lord tak z hloubi duše, že se dotýká rozhraní života a smrti. Zve nás tím otevřít se síle a bohatství významu slovesa vidět. Neznamená to se jen tak zvědavě „kouknout“, ale vystavit se závaznosti pohledu, kterým člověk poznává a nechává se poznat. Pohlédnout si navzájem do tváře, může pro muže a ženu znamenat celoživotní pouto. Oč silnější a závaznější je pak vzájemný pohled Boha a člověka!
Poznat Boha! Věčný cíl věčného života! Celá věčnost nebude stačit na to, abychom Boha dokonale poznali. V poznání, řecky gnosi, spočívá podle církevního otce Klementa Alexandrijského křesťanská dokonalost, smysl křesťanského života. Jak ale Boha poznat? To první, co nás asi napadne, je teologická reflexe, spekulace. Koneckonců nedefinovala se teologie jako scientia de Deo – věda, či vědění o Bohu? Ale co vlastně o Bohu víme? Nic než to, co On sám nám o sobě sdělil, co nám o sobě zjevil.
Ale jak se Bůh „zjevuje“? Mít „zjevení“ zní dnes jako mít halucinace, vyvolané třeba omamnými látkami, které dají uniknout šedivé realitě v iluzi poznání jiného, lepšího života. Generace mládeže, zejména v Kalifornii, se v šedesátých a sedmdesátých létech vydávalo na takovou „cestu“ (trip), na které je doprovázeli kapely jako Led Zepelin, Jimmy Hendrix, nebo The Doors. Mnozí se z té cesty již nevrátili: předávkovali se (overdosed) heroinem! Hledali život, a našli smrt.
To není zjevení Boží! Bůh se nezjevuje ve fantaziích iluzorního výstupu k němu, ale dává se poznat v realitě života člověka, ke kterému se On sám shůry sestupuje. Když Bible říká, že Adam poznal Evu, míní tím poznání vzájemným sdílením života. Vztahuje to i na Boha: Izrael poznává Hospodina ve vlastních dějinách, které jsou bez Božího zásahu nevysvětlitelné. Starý zákon je jedna jediná anamnéze, připomínání si a vyprávění velkých skutků Božích ve prospěch vyvoleného národa. Starý zákon vzniká z údivu ůdivu nad tím, že ten malý, ze všech stran ohrožený národ žije: „Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, – připomíná 66 žalm –, a vybízí: „Proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky… Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh buď veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku. ( Žl 66)
Pohled zpět není pro Izrael planá nostalgie, ale zdroj naděje pro přítomnost i budoucnost: zachránil-li nás Hospodin z bezvýchodných situací včera, pomůže nám i dnes a stejně tak i zítra. Zdánlivě náhodný sled událostí se stává posvátnými dějinami spásy. Odráží se to v židovské liturgii, kterou Izrael oživuje paměť. Činí tak i liturgie církve, která vyvrcholí památkou největšího Božího zásahu do dějin vyvoleného národa – vtělení, smrti a zmrtvýchvstání Božího syna. Ten je tím nejsilnějším zdrojem životní naděje. Svatý Petr proto ve svém prvním listu nabádá: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností! (1 Petr 3,15-18)
Kristus se nám tedy dává poznat jako smysl dějin spásy“: V Něm Bůh už do lidských dějin nezasahuje zvenčí, ale vstupuje do nich zevnitř, jako člověk. Stává jejich součástí ale i obětí. Jako Bůh však zůstává jejich Pánem a vede je neomylně k eschatologickému naplnění, v němž dějiny plně zjeví svůj smysl jako drama vztahu lásky Boha a člověka: postupné a bolestné prosvítání Kristovy tváře v realitě tohoto světa. Svět se však Duchu pravdy vehementně vzpírá. „Svět ho nemůže přijmout – vysvětluje sám Ježíš –, protože ho nevidí a nezná“. Ty však, kdo nesou Kristovo jméno, ujišťuje: „Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás. Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuzří, ale vy mne zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,15-21)
Ten, jemuž se Bůh dá poznat, je vtažen do Života. Syn se věčně rodí z Otce tím, že Jej kontempluje. I hříšník se přerodí v nového člověka pouhým setkáním očí s Ježíšem, jako celník Matouš na slavném Caravaggiově obraze. Takovým pohledem ovšem, který svazuje duši poutem víry, naděje a lásky: „Věřím, že můj Spasitel žije, a já že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých“.
odeslat článek
vytisknout článek
