Mít někoho rád, je jako říct mu, ty nesmíš nikdy zemřít. Smrt milovaného člověka nás oloupí o pohled na jeho tvář. Vzpomínám si na ten silný okamžik, kdy byl obličej zesnulého kardinála Špidlíka přikryt
sudariem. Neuvidíme už ani mrtvou tvář našeho otce…! Tak nějak muselo být apoštolům, když ukládali svého Mistra do hrobu. Kristova tvář, dokonce i když z ní vyprchal život, má v sobě nevyslovitelnou sílu. Relikvie nazývaná
Rouška Veroničina, po staletí uctívána v západním křesťanství, je toho dokladem. Křesťané od počátku toužili si uchovat obraz Boží Tváře.
Legenda vypráví, že syrský král Abgar, Ježíšův současník, onemocněl malomocenstvím a uvěřil, že by stačil pohled na Ježíšův obraz, aby se uzdravil. Poslal tedy svého dvorního malíře k Ježíšovi, aby ho namaloval. Všechny pokusy však selhaly. Tu mu sám Ježíš přišel vstříc a obtiskl svou Tvář do osušky (syrsky: mandyl, mandylion). Vznikla tím tradice tzv. lidskou rukou nenamalovaných obrazů Kristovy Tváře (Acheiropoieton), které kopírovaly původní mandylion, jehož stopy vedou k Turínskému plátnu, praobrazu všech obrazů.
Po zmrtvýchvstání se Ježíš učedníkům zjevoval, ale už ho stěží rozpoznávali. A nakonec od nich zcela odešel: „Byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, vzatý od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“ (Sk 1,1-11). Ta útěcha andělů musela přijít apoštolům dost chabá. Proč od nich jejich Pán a Mistr odchází? Proč už neuvidí jeho Tvář? Duše se chytá slov žalmu: „Slyš Hospodine, jak volám. Mé srdce k tobě mluví, hledám tvou tvář; neskrývej svou tvář přede mnou“ (Žl 26,7-9). Máme zapotřebí, co sv. Pavel vyprošuje Efezanům: „Bůh našeho Pána Ježíše Krista ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať vás uvnitř osvítí, abyste pochopili, co čeká na ty, které on povolal…“ (Ef 1,17-23).
Po vzrušujících událostech Pašijí, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Páně se život apoštolů vrací do šedivého normálu. Skutky apoštolů střízlivě konstatují, že: „Když byl Ježíš vzat do nebe, vrátili se apoštolové do Jeruzaléma […] a všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií e s jeho příbuznými“ (Sk 1,12-14). Místo toho, aby si učedníci vychutnávali vítězství jejich Pána, připravují se na pronásledování: „Radujte se – nabádá sv. Petr v 1. Listu – že se stáváte účastni utrpení Kristových, abyste také mohli radostně jásat, až se slavně ukáže. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť Duch slávy, to je Duch Boží, spočívá na vás.“ (1 Petr 4,13-16) Tentýž Duch je Duch poznání toho, proč nám Kristus odňal pohled na svou vlastní Tvář. Snad proto, že chce, aby zazářila skrze naši tvář, a stalo se tak zjevné, že vše, co Bůh Otec dal Synovi, On předal nám. Sám Spasitel se za to modlil, čteme v evangeliu sv. Jana: „Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: ‚Otče, přišla má hodina. Oslav svého syna […] Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil […] Vše, co jsi mu dal, dal jsi jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.‘“ (Jan 17,1-11a).
Křesťanství se tedy nevyčerpá stereotypním odškrtáváním dobrých skutků a vlastních nedostatků. Je každodenním zápasem o vlastní totožnost:
Kdo jsem? Kam patřím? Proč tu jsem a kam jdu? Odpověď nenajdeme jinde, než v samotném Kristu Ježíši. Odhalit jeho obraz, je dramatický boj Jakuba s andělem, ze kterého nemůžeme vyjít než zraněni. Nelze ho však vzdát. Rozeznáním Kristovy tváře v tváři bližního, poznáváme i sami sebe: jsme živou ikonou Boha-člověka! V míře, v jaké se stáváme Jemu podobnější, se náš Pán navrací…
odeslat článek
vytisknout článek
