Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Slavíme dnes velkou slavnost Seslání Ducha svatého. Třebaže jsou v určitém smyslu všechny liturgické slavnosti církve velké, Letnice jsou takové zvláštním způsobem, protože označují dovršení události Velikonoc smrti a zmrtvýchvstání Pána Ježíše padesát dní poté darem Ducha Zmrtvýchvstalého. Na Letnice se církev připravovala předešlými dny modlitbou, opakovanou a intenzivní prosbou Boha, aby se nám dostalo obnoveného vylití Ducha svatého. Církev tak prožívá opět to, co se stalo na jejím počátku, když apoštolové shromáždění v Jeruzalémském večeřadle „jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,14). Byli shromážděni v pokorném a důvěřivém čekání na naplnění Otcova příslibu, jak jim oznámil Ježíš: „Budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní... až na vás sestoupí Ducha svatý, dostanete moc“ (Sk 1,5.8).

Vyprávění Skutků apoštolů o zrodu církve (srov. Sk 2,1-11) odpovídá žalmu 113, který se čte při liturgii Letnic. Je to chvála veškerého stvoření, které vynáší Stvořitelova Ducha, jenž všechno učinil moudře: „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva... Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla!“ (Žl 103,24.31). Církev nám tím chce říci, že Duch Stvořitele všech věcí a Duch svatý, kterého Kristus seslal od Otce na společenství učedníků, je jeden a tentýž: stvoření a vykoupení patří k sobě a v hloubi tvoří jediné tajemství lásky a spásy. Duch svatý je v první řadě Duch Stvořitele a Letnice jsou tedy slavností stvoření. Pro nás křesťany je svět plodem úkonu lásky Boha, který učinil všechny věci a raduje se z nich, protože jsou „dobré“, „velmi dobré“, jak říká Bible o stvoření (srov. Gen 1,1-31). Bůh tedy není totálně Jiný, nepojmenovatelný a temný. Bůh se zjevuje, má tvář, Bůh je rozum, Bůh je vůle, Bůh je láska, Bůh je krása. Víra v Ducha Stvořitele a víra v Ducha, kterého Zmrtvýchvstalý Kristus daroval apoštolům a daruje každému z nás, jsou proto neoddělitelně spojeny.

Druhé čtení a dnešní evangelium nám toto spojení ukazují. Duch svatý je Ten, který se dává poznat v Kristu Pánu, a umožňuje nám vyznat víru církve: „Ježíš je Pán“ (srov. 1 Kor 12,3). Pán je titul, který je připisován Bohu ve Starém zákoně, titul, který při četbě Bible nahrazoval jeho nevýslovné jméno. Krédo církve není nic jiného než rozvinutí toho, co říká toto prosté tvrzení: „Ježíš je Pán“. O tomto vyznání víry nám svatý Pavel říká, že je slovem a dílem Ducha svatého. Chceme-li být v Duchu svatém, musíme přilnout k tomuto Krédu. Osvojíme si ho tím, že jej přijmeme za svoje slovo a souhlasíme s působením Ducha svatého. Výraz „Ježíš je Pán“ je možné číst ve dvojím smyslu. Znamená: Ježíš je Bůh, a zároveň: Bůh je Ježíš. Duch svatý osvěcuje tuto vzájemnost: Ježíš má božskou důstojnost a Bůh má Ježíšovu lidskou tvář. Bůh se ukazuje v Ježíši a tím nám sděluje pravdu o nás samotných. Nechat se v hloubi osvítit tímto slovem, to je událost Letnic. Recitováním Kréda vstupujeme do tajemství prvních Letnic: Babylonské zmatení, vzájemně se překřikující hlasy doznávají radikální proměnu: různorodost se stává mnohotvárnou jednotou, působením jednotící moci Pravdy roste porozumění. V Krédu, které nás sjednocuje ze všech koutů země, Duch svatý působí vzájemné porozumění a přes různost jazyků utváří vírou, nadějí a láskou nové společenství Boží církve.

Evangelní úryvek nám potom nabízí pozoruhodný obraz vysvětlující souvislost mezi Ježíšem, Duchem svatým a Otcem: Duch svatý je představován jako dech zmrtvýchvstalého Ježíše Krista (srov. Jan 20,22). Evangelista Jan zde přejímá obraz z příběhu o stvoření, kde se praví, že Bůh vdechl do nozder člověka dech života (srov. Gen 2,7). Dech Boží je život. Pán nyní vdechuje do naší duše nový dech života, Ducha svatého, svou nejniternější podstatu, a tak z nás vytváří jedinou rodinu Boží. Křtem a biřmováním nám tento dar předal zvláštním způsobem a svátostmi eucharistie a smíření se neustále opakuje: Pán vdechuje do naší duše dech života. Všechny svátosti, každá svým způsobem sdělují člověku božský život skrze Ducha svatého, který v nich působí.

V dnešní liturgii zaznamenáváme ještě jednu souvislost. Duch svatý je Stvořitelem. Zároveň je Duchem Ježíše Krista, ale takovým způsobem, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jedním jediným Bohem. A ve světle prvního čtení můžeme dodat: Duch svatý oživuje církev. Ona nevychází z lidské vůle, z reflexe, z dovedností člověka a jeho organizačních schopností, poněvadž kdyby tomu tak bylo, už by byla dávno zanikla stejně jako pomíjí každé lidské dílo. Církev je však Kristovým tělem, jež je oživováno Duchem svatým. Obrazy větru a ohně užité svatým Lukášem ke znázornění příchodu Ducha svatého (srov. Sk 2,2-3), připomínají Sinaj, kde se Bůh zjevil Izraelskému lidu a uzavřel s ním smlouvu; „hora Sinaj byla celá zahalena v kouř – čteme v knize Exodus – poněvadž Hospodin na ni sestoupil v ohni“ (19,18). Izrael totiž slavil padesátý den po Velikonocích památku útěku z Egypta jako slavnost Sinaje, slavnost Smlouvy. Když svatý Lukáš mluví o jazycích z ohně, aby znázornil Ducha svatého, odkazuje na onu starou Smlouvu uzavřenou na základě Zákona, který byl Izraeli dán na Sinaji. Událost Letnic je tak znázorněna jako nový Sinaj, jako dar nové Smlouvy, v níž je smlouva s Izraelem rozšířena na všechny národy země a v níž padly všechny ohrady starého Zákona a objevuje se jeho nejsvětější a neměnné jádro, tj. láska, kterou právě Duch svatý sděluje a šíří, láska, která objímá všechno. Zákon se zároveň rozšiřuje a otevírá, třebaže se stává jednodušším: je to Nová Smlouva, kterou Duch „píše“ do srdcí těch, kdo věří v Krista. Rozšíření Smlouvy na všechny národy země vyjadřuje svatý Lukáš vyjmenováním obšírného seznamu tehdejších národů (srov. Sk 2,9-11). Je nám tím řečena jedna velmi důležitá věc, že totiž církev je od samého počátku katolická a že její všeobecnost není plodem následného začleňování různých komunit. Již od prvního okamžiku ji totiž Duch svatý vytvořil jako církev všech národů; zahrnuje veškerý svět, přesahuje všechny hranice ras, tříd a národů; bourá všechny přehrady a sjednocuje lidi ve vyznání Trojjediného Boha. Již od začátku je církev jedna, katolická a apoštolská. Taková je její pravá povaha a jako takovou je třeba ji uznávat. Církev je svatá nikoli díky schopnostem svých členů, nýbrž proto, že ji Bůh vytváří svým Duchem, neustále ji očišťuje a posvěcuje.

Dnešní evangelium nám podává tento překrásný výraz: „Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.“ (Jan 20,20). Tato slova jsou hluboce lidská. Ztracený Přítel je znovu přítomen a kdo byl předtím zkroušený, nyní se raduje. Říká však mnohem více. Ztracený Přítel totiž nepřichází jen tak z ledajakého místa, nýbrž z temnot smrti, kterou On prošel! Není jen tak někým, nýbrž Přítelem a zároveň Tím, který je Pravda, která dává lidem život; a to, co dává, není jen tak ledajaká radost, nýbrž radost sama, dar Ducha svatého. Ano, je krásné žít, protože jsem milován a miluje mne Pravda. Učedníci se radují, protože vidí Pána. Dnes o Letnicích je tento výraz určen také nám, protože ve víře Jej můžeme vidět; ve víře přichází mezi nás a také nám ukazuje ruce a bok a my se radujeme. Proto chceme prosit: Pane, ukaž se! Daruj nám svou přítomnost a budeme mít ten nejkrásnější dar: tvou radost.
Amen.Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie