Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nakonec jsem se tam přece jenom dostal – do Treťjakovské galerie v Moskvě a stanul před imposantní ikonou Nejsvětější Trojice od Andreje Rubljova. „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!“ (2 Kor 13,11-13) Těmito slovy z 2. Listu sv. apoštola Pavla Korinťanům začíná každá mše svatá. Ale teprve zde před Rubljovovým veledílem se mi zdá, že těm slovům rozumím. Všechna náboženství jsou výstupem člověka vzhůru k Bohu, který sídlí na výšinách. I „Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj,“ a text Písma však hned dodává: „Tu sestoupil Hospodin v oblaku,“ a odpověděl na Mojžíšovu výzvu, „ať jde Pán uprostřed nás.“ (Ex 34,4b-6.8n)

Kdo to byl Andrej Rubljov? Jeho dílo vyzařuje takový klid, mír a něhu, že si ho zákonitě představíme jako dítě štěstěny. Kdo však viděl film Andreje Tarkovského o životě tohoto ikonografa, dozvídá se, že tomu bylo zcela jinak. Rusko 15. století je stále ještě pod tatarským jhem, jedna krutost střídá druhou a bratrovražedné boje jsou na denním pořádku. I ruská knížata jakoby nasákla krutost Mongolů. A Rubljov sám je zmítán vnější i vnitřní trýzní. Přesto a nebo spíše právě proto se mu dostává hlubokého duchovního poznání, které vložil do ikony. Zde Nejsvětější Trojice jakoby sestupovala z nebes dolů do tohoto světa a zvala člověka zasednout k společnému stolu. Vybaví se tu Kristova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23)

Rubljov použil tzv. obrácenou perspektivu, tzn. že linie se nesbíhají v imaginárním bodu v pozadí, nýbrž před obrazem, tam kde stojí pozorovatel. Ten je jakoby vtažen do posvátného prostoru, otevírajícího se před ním. Ačkoliv přilepen k zemi nazírá člověk největší tajemství křesťanské víry – a chápe, proč východní tradice nazývá kontemplaci Nejsvětější Trojice teologií v nejvlastnějším slova smyslu a také, proč učí, že „jsi-li teolog, budeš se modlit, a modlíš-li se, budeš teologem“.

Andrej Rubljov vyšel z námětu tzv. starozákonní trojice, totiž zjevení Boha Abrahámovi v podobě tří andělů v doubravě Mamre. Na rozdíl od jiných ikonopisců vypustil Abraháma a Sáru a zaměřil se na ony tři tajemné bytosti. Nad postavou Boha-Otce vlevo naznačuje dům, že „v domě mého otce je mnoho příbytků“ (Jan 14,2). Strom uprostřed pozadí poukazuje na dřevo kříže. Zelená barva šatu postavy znázorňující Ducha svatého jej vyznačuje jako posvětitele nebe i země. Postava Boha-Otce nalevo a Ducha svatého napravo vytváří obrysy kalichu, ve kterém uvnitř je Boží Logos-Kristus, obětní Beránek.

Co ale nejvíc fascinuje, je vibrující jednota tří rozličných osob. Každá z nich sedí na pevném trůnu se žezlem moci v rukou. Svébytnost jim však nebrání se k sobě navzájem něžně sklánět a vytvořit jeden kruh. Jednota tu není cosi statického, danného, ale je plodem síly vztahu. V tomto smyslu stojí Rubljovova ikona v tradici východní trinitární teologie. Ta nevycházela tak jako západní teologie z jedné božské přirozenosti, která se člení v trojici osob, ale zdůrazňovala zázrak jednoty tří rozličných osob, který se neustále uskutečňuje silou lásky. Asi proto západní trinitologie zůstala odtažitá od života a nedokázala nadchnout. Známá je Kantova ironická poznámka, že by v trojici mohly osoby být třeba také čtyři a stejně by to pro jeho život nemělo význam. Naproti tomu na Východě se tajemství Nejsvětější Trojice promítá do celé teologie a je stálou inspirací pro duchovní život. Vladimír Solovjov ji dokonce aplikoval na sociologii a viděl zvláštní poslání Slovanů v tom, vytvořit lidskou společnost k obrazu Nejsvětější Trojice.

Vraťme se však k Rubljovově ikoně. Tři božské osoby jsou tu ponořeny do důvěrného rozhovoru. Proto se tato ikona také nazývá Věčný úradek Neznamená to, že my jenom přihlížíme, jak božské osoby o nás rozhodují. Rubljovova ikona je pozváním se intratrinitárního rozhovoru zúčastnit. Každá modlitba se totiž obrací k Otci skrze Syna v Duchu svatém. Skrze Syna proto, že on se jako Bůh stal člověkem, aby hlas naší modlitby se dostal do samotného lůna Nejsvětější Trojice. Naše modlitba nikdy není pouze naše, ale Kristova. Kristus je však Církev. Proto má její modlitba sílu samotného Krista a je tudíž tím nejdokonalejším obrazem Nejsvětější Trojice. To je důvod, proč začínáme i končíme rozhovor s Bohem „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého je však zapotřebí vidět a interpretovat celý svět. Pak objevíme skrytou přítomnost Nejsvětější Trojice i ve zdánlivě profánní kultuře, tam, kde by to nikdo netušil – v setkání tří hudebníků, kteří si rozumí a proto dokážou své nástroje rozezvučet v autentický jásot Ducha.