Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dlouholetý předseda egyptské charity, jesuita Henri Boulad (* 1931), na přednáškovém turné po Rakousku, vysvětloval pojem svátost následujícím obrazem. Vzal do ruky sklenici, která před ním stála na stole vedle lahve s minerálkou, a uvažoval nahlas: „Mohu si nalít vodu, vypít ji a řečnit dál. Mohu se ale také na chvíli zamyslit, kdo že to už předem na mne myslel, že mi sem postavil láhev se sklenicí? A kdo asi tu minerálku jel koupit? Kdo myl tu sklenici? I on či ona přispěli k tomu, že je mi tu s vámi dobře! Všichni tito lidé se podíleli na lásce Boží ke mně. To on Pán dal vyvěrat vodě ze země a poslal mi všechny tyto dobré lidi! Chci Jej za to chválit! A tak tato obyčejná sklenice vede moji mysl k Bohu, stává pro mne modlitbou – stala se svátostí!“

Šokovalo mne to. Neznevažuje H. Boulad Církví stanovené svátosti? Pak jsem si ale v paměti vybavil, co učil Otec Špidlík v přednáškách o modlitbě. To, že Církev uznává jen sedm svátostí je poměrně nové. Až do Tridentskeho koncilu (1545–1563) jich bylo dvakrát tolik. Pod vlivem katolického Západu i pravoslavný Východ omezil počet svátostí na sedm. Nebyl s tím však úplně šťastný. Dodnes se v pravoslaví např. diskutuje, mají-li být považovány mnišské (řeholní) sliby za svátost. Problém je však hlubšího rázu. Východ si ponechal zvlášť silné povědomí, že hlavní svátostí je Církev, tělo Kristovo. Všude tam, kde je Církev přítomna, působí živý Kristus a jeho spásonosná síla. P. Špidlík tu hovořil o tzv. východním pansakramentalismu.

Že i západní církev cítí, že působení Boží síly nelze omezit na sedm svátostí, je vidět na tom, že zavedla pojem svátostin. Slovník katolické dogmatiky vydaný Wolfgangem Beinertem definuje: „Svátostiny jsou náznačná konání, která zavedením církví, mocí přímluvy a víry církve jakož i mocí víry příjemce a případně udělovatele smyslově dosvěčují Boží spásné působení a zároveň je poskytují.“ Z této definice svátostin vyplývá, že svátosti nelze vidět isolovaně jakoby skrze ně Bůh působil spásu a mimo ně ji nepůsobil. Možná nám pomůže, když si připomeneme, že latinký pojem pro svátost sacramentum je překlad řeckého slova mystérion (tajemství). Takže sakrament je posvátné tajemství. A tajemství se nedá definovat, ale pouze životem postupně pronikat.

Svátost je modlitba církve, jejíž účinost nezávisí od zprostředkovatele (ex opere operantis), ale uskutečňuje se samým konáním obřadu (ex opere operato). Je to tedy modlitba neomylná. Tam, kde kněz vyslovuje slova „toto je mé tělo – toto je má krev“ neomylně vede k proměně chleba a vína v Kristovo tělo a krev. Dá se říci, že chléb a víno ve svátosti dosáhly svého vrcholného určení: požehnáním kněze se tyto plody země, které měly už smysl samy o sobě jako výživa těla člověka, stávájí výživou duše. Ve své knížce Eucharistie — lék nesmrtelnosti tomu Tomáš Špidlík říká: „Prostřednictvím eucharistie vstupujeme do věčnosti my, celý náš život a všechny naše dobré skutky – to vše se stává boholidským díky milosti Ducha. Slavení eucharistie je již anticipací nebeské liturgie, ve které Kristus, věčný velekněz, vzpomíná při nebeském oltáři na celý náš pozemský život a při které se slaví věčná vzpomínka na celé dějiny spásy.“ (s. 15)

Podle Beinertova slovníku je svátost „symbolické konání, které přinejmenším poukazuje na náboženskou skutečnost (milost, spása)“. V tomto smyslu sklenice v rukou Henri Boulada svátostí je, protože zjevuje vnitřní posvátnost Bohem stvořených věcí. Nepatří však mezi sedm svátostí Církve, protože – jak Beinert zdůrazňuje – ty na tuto náboženskou skutečnost nejen poukazují, ale ji i zprostředkovávají. Právě poněkud provokativní postoj Bouladův nás vyzývá, vidět celý svět ve světle eucharistie (díkůvzdání). Děkujeme Bohu za to, že nám v proměněné hostii dal předzvěst budoucích věků. Krásně to vyjadřuje text sekvence Lauda Sion Salvatorem k svátku Božího Těla: „Pastýři, náš chlebe pravý, smiluj se, vrať duším zdraví, chraň nás, Pane obětavý, dej nám poznat v světle slávy věčný život v nebesích.“

Dotykem s Kristem je stvoření vysvobozeno ze zajetí hříchu a je mu navráceno své původní určení. Proto v rukou Církve obyčejná voda dostává sílu smývat hříchy z duše, olej vyjadřuje moc Ducha svatého, chléb a víno, plody země a lidské práce, se proměňují v živého Krista. Tak se lidstvo a celý vesmír skrze Církev postupně přetváří v tělo Kristovo. Zazáří to někdy jen velmi skrovně – např. sklenicí vody v rukou řečníka Boulada. Anebo z úst rockového zpěváka Stinga, který na koncertě v Itálii chtěl zřejmě jen bavit lidi tím, když s Lucianem Pavarottim přednesl eucharistický hymnus Panis Angelicus. Víme my, co to v jeho duši nakonec skutečně zanechalo? Jen jedno víme: že styk s Kristovým tělem, byť jen v akustické podobě, posvěcuje duši člověka a skrze něho celý svět.

Panis Angelicus fit panis hominum;
Dat panis coelicus figuris terminum:
O res mirabilis! Manducat Dominum
Pauper, pauper, servus et humilis,
Pauper, pauper, servus et humilis

Andělský chléb se stal chlebem lidí;
chléb z nebe ukončil všechny ostatní symboly:
Tak podivuhodná věc! Pán se stal pokrmem nás
bídných, bídných a ponížených služebníků,
bídných, bídných a ponížených služebníků.