Únava na konci akademického roku tu byla a chuť prásknout do bot taky. Hlas na telefonu však vábil: „Nemohl byste přijet dávat exercicie – do Assisi?“ „Mi dispiace! – je mi líto, ale v tu dobu už budu mimo Itálii!" odpověděl jsem suše. Podle sv. Ignáce jsem se na to tři noci vyspal a pak zavolal zpátky: „Va bene! – přijedu!
Teď po týdnu se vracím rychlíkem Assisi/Santa Maria degli Angeli – Roma/Termini a cítím se jak rozebraný na součástky. První červencové dny bylo vedro, v klimatizované aule exercičního domu zase zima a z času, co zbyl na prohlídku města, většina lilo. Zažít Assisi uprostřed léta zahalené mlhou, to je tak na ekologické láteření o klimatu! Nebude však lepší zmlknout a poslechnout si co nám říká Izaiáš na příští neděli? «Toto praví Hospodin: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal» (Iz 55,10-11).
Tato Izaiášova je taky ekologie – duchovní. A není odtažitá od života, ale jako by ušitá na míru pro sv. Františka. Snad nikde jako v Assisi člověk necítí každý kámen jako zdroj spirituality. Poutník se tu kochá krásou přírody a středověké urbanistiky a přitom cítí jak jej vše táhne k Boží chvále. Contemplatio naturalis – theoria fisiké tomu říkávali Otcové. Stvoření – podle svatého Bazila – chce být „školou duše“, a vést ji vzhůru k Bohu. Teprve hřích způsobil, že svět s jeho krásou často nevede náš pohled k Bohu ale od Něho pryč. Kdo však je čistého srdce jako sv. František, dokáže opět číst v přírodě jako v otevřené knize. A co tam čte?
Člověk je syn země – a zároveň Božím dítětem. Jeho lidství musí být však zkypřeno a zvláčněno, aby semeno božího života v něm mohlo vzklíčit a růst. Náš život pak ponese plody Boho-lidských myšlenek, slov i činů k dobru bližního, takže budeme moct zpívat slovy žalmu 65: V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, – velmi jsi ji obohatil. – Boží strouhou se hrne voda, – lidem nachystals obilí. Takto jsi zemi připravil: – zavlažils její brázdy, – rozmělnils její hroudy, – zkypřils ji dešti, – požehnals tomu, co vyrašilo. Rok jsi korunoval svou dobrotou, – kudy jsi prošel, prýští hojnost. – Pastviny na stepi mokvají vláhou, – pahorky se ovíjejí radostí. Nivy se odívají stády, – údolí se přikrývají obilím: – ozývají se jásotem a zpěvem.
Není jásotu a zpěvu bez práce a námahy. Půda našeho lidství se nezkypří a nezvláční než bolestí a utrpením. Platí tu však slova listu Římanům sv. Pavla (8,18-23): „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.“
Za branami Assisi, v Eremo delle carceri ukazují křemelák, vetchý avšak doposud živý strom, na který se slétli ptáci, aby si vyslechli kázání sv. Františka. Zdá se to zbožnou legendou, stejně jako Františkova přísná slova vlkovi, aby už víc neškodil lidem z Gubbia. Podobné najdeme už u sv. Antonína poustevníka, kterého poslouchaly šelmy v egyptské poušti, stejně jako u Serafíma Sárovského, kterého v hlubokých ruských lesích chodil navštěvovat medvěd. No a kázání sv. Antonína Paduánského připlavaly poslouchat místo liknavých křesťanů, mořské ryby.
Nejpozději zde nám musí být jasné, že jde o legendy v doslovném smyslu: to, co se má číst. Jsou totiž hluboce teologickým místem – locus theologicus. Svatí jsou Boží muži a ženy, ve kterých Duch sv. smířil pádem prarodičů zapříčiněné rozdělení mezi Bohem, člověkem a přírodou. Nechali v sobě zvítězit Krista nad hadem, který v nich svým našeptáváním ničil obraz Boží, ke kterému byli stvořeni. Soustavným bojem proti zlým myšlenkám (démonům) obnovili ve vlastním srdci ráj, kterým se – podle slov Izáka Syrského – prochází sám Bůh jehož kroky slyší v ranním vánku. Zvířata cítí v těchto lidech přítomnost ztraceného ráje, kam i oni se chtějí vrátit. Proto celé tvorstvo netrpělivě čeká až se Boží synové zjeví ve slávě! To je dluh, který má člověk vůči přírodě, která nese následky jeho pádu.
Křesťan se tedy nesmí spokojit s pilováním na vlastní dokonalosti. Skrze něj se má ozdravit celé stvoření. Musí ovšem nechat Pána rozsévače zkypřit nejprve půdu jeho země, a podrobit ji Jeho vůli. Jen tak v nás může vzklíčit slovo Boží a přinést užitek. Jinak na nás budou platit tvrdá Pánova slova v evangeliu (Mt 13,1-23): «Budete stále poslouchat, a neporozumíte, budete se ustavičně dívat, a nic neuvidíte». Vyprosit si uzdravení zraku a sluchu srdce, je jistě důvod k letní pouti. Do Assisi, ale třeba i jen na sv. Hostýn, kde nás pod sochou sv. Antonína Paduánského vybízí nápis: «Poutníče postůj a popatř u podivu. Slyš sám slovo Boží u máteře divů!»
Poslechneme-li splní se jistě i na nás útěšná Pánova slova: «Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.» Co je to ale, co člověk celý život tak toužebně očekává? Známý je výrok „vidět Neapol a zemřít!“ Vznikl v Americe mezi jihoitalskými vystěhovalci, kteří netoužili než umřít v rodné Itálii. A když viděli z lodi na obzoru tyčit se Vesuv nad neapolským zálivem, věděli, že teď již mohou klidně zemřít.
Smrt se přirovnává ke spánku; abych mohl procitnout, musím nejprve usnout. Abych mohl zřít Hospodinovu tvář, musím nejdříve umřít. Zemřít s Kristem však znamená žít a navěky se sytit pohledem na Jeho Boho-lidskou tvář. Ten, kdo zemřel sám sobě, ji uvidí už nyní, a nejen v Assisi: prosvítá celým stvořením.
odeslat článek
vytisknout článek
