„Jak to jen Bůh může dopustit?“ ptáme se zoufale, kdykoliv slyšíme o nějaké velké nespravedlnosti, zejména týká-li se dětí. Těžko se pak ubráníme třeba jen nevyřčené výčitce, tak jako Dostojevskij, který ji ovšem vyřkl: „Jsem ochoten vrátit Bohu jízdenku do nebe, měla-li by stát jedinou slzu nevinného dítěte,“ zní jeho slavný výrok.
Ten problém není nový. Už v 1. st. před Kr. si Židé z diaspory kladli otázku, proč Bůh nezasahuje a neničí ctitele model. Na to reaguje uvedený úryvek který poukazuje na Boží trpělivost a shovívavost s hříšníkem (Mdr 12,13.16-19): „Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.“
Starozákonní člověk si byl tedy jist, že Hospodin je svrchovaný, že má veškerou moc a sílu, ale že je shovívavý s hříšníkem a nechce ho zničit, ale dát mu šanci aby se obrátil a žil. Člověk to ocení zejména tehdy, když ve slabosti sám potřebuje ujištění o Božím milosrdenství: „Tys, Pane, dobrý a shovívavý – opěvuje 86. Žalm Boží velkodušnost – Tys, Pane, dobrý a shovívavý, – nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. – Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, – všimni si hlasu mé snažné prosby …. – Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. “
Přesto zůstává nezodpovězena otázka, proč všemohoucí Bůh nezakročí tváří v tvář tolika bolesti, bezpráví, ba vysloveným zvěrstvům?! Modlíme se a zdá se, že se nic nepohne. Člověk klesá pod tíhou utrpení, pro které neexistuje vysvětlení. Nejen tvorstvo ve svém celku, nejen my sami, ale i Duch sám v nás vzdychá – lépe řečeno vkládá do nás touhu po celostném vykoupení, tíhnutí k plnému životu s Bohem. List k Římanům (8,26n) nás ujišťuje, že „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Co však je ve shodě s Boží vůlí? A nebo spíš kdo je s ní v souladu? Zaposlouchejme se do evangelia (Mt 13,24-43)! Předkládá nám serii podobenství: Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno, ale v noci nepřítel rozházel mezi pšenici plevel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Nešlo ho však sesbírat bez toho, že by se s ním nevytrhala i pšenice. Musí tedy spolu růst až do žní – pak se sebere a spálí. Nebo srovnání nebeského království s hořčičným zrnem. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. A nakonec líčí evangelium nebeské království jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.
Všechno jsou to obrazy toho, že zlo bude definitivně vykořeněno až po skonání věků. Do té doby s ním budeme muset žít a s ním bojovat. Žádná podoba puritánství nemá proto v církvi místo. Spása je totiž dějinná a dobro i zlo jsou součástí našich dějin. Dnešní podobenství nás učí Boží neutuchající trpělivosti, která nejedná neuváženě a zbrkle, ale velkoryse a s rozvahou. Bůh totiž nemá strach, nemusí se obávat ztráty své autority a moci. Dobro, kterým je On sám, má nepřekonatelnou sílu, i když se zdá malé jako hořčičné zrnko nebo kousek kvasu a jeho termíny se jeví dlouhé. Spěch, netrpělivost, co nejúspěšnější výsledek co nejdřív, stejně jako pesimistické vidění i obavy ze ztráty pozic nejsou naopak Boží. Do jaké míry nás ale ovládají?
Vrací se tu ale otázka: proč Bůh nepoužije svou moc a nezjedná pořádek a neučiní přítrž řádění běsů? Kdyby se na všechny ty hrůzy, které se děli a dějí – jako zneužívání dětí a otrokářství na ženách i v civilizovaných zemích Bůh jenom díval, a teologové nás chlácholili tím, že spása je dějinná, všechno dobře dopadne a všichni nakonec přijdou do nebe, tak s prominutím – ať takové dějiny raději hned skončí v ohni a popeli. Jenže Bůh Otec do těchto dějin poslal svého jednorozeného syna. A nikoliv do nějaké zabezpečené rezervace, ale přímo do víru těchto našich dějin, jako do vinného lisu. A my pijeme toto víno – Jeho krev. Proto smíme věřit, že Bůh tento náš svět neopustil, ale jako kvas jej přetváří zevnitř, dokavaď všechno zlo nebude proměněno v dobro. A nejen to. Duch, který se hlásí ke slovu vzdechy nevyslovitelnými, ba sténáním nás zve přijmout na této proměně účast – nechat se s Kristem vzít do vinného lisu a vytrvat v naději ačkoliv by se chtělo ze strachu raději utéct. Dáme pak za pravdu Berdjaevovi, že utrpení nepopírá existenci Boha, ale ji dokazuje, neboť právě jím uvádí Syn svět do souladu s vůlí Otce.
Svými svátostmi nás, Bože, uvádíš do nového života; pomáhej svému lidu, ať se nevrací k tomu, co je staré a špatné, ale vytrvá na cestě k tobě. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Holding back the years
Thinking of the fear I've had so long
When somebody hears
Listen to the fear that's gone
Strangled by the wishes of Pater
Hoping for the arms of Mater
Get to meet her sooner or later
I'll keep holding on
I'll keep holding on
Holding back the years
Chance for me escape from all I've known
Holding back the tears
Cause nothing here has grown
I've wasted all my tears
Wasted all those years
And nothing had the chance to be good
Nothing ever could
I'll keep holding on
I'll keep holding on
That's all I have today
That's all I have to say
odeslat článek
vytisknout článek
