Drazí bratři a sestry,
Vracíme se dnes k audiencím na Svatopetrském náměstí a ve „škole modlitby“, jíž společně procházíme při středečních katechezích, bych chtěl zahájit meditace o některých žalmech, které – jak jsem připomněl už v červnu - tvoří „knihu modlitby“ par excellence. První žalm, nad nímž se zastavím, je žalmem nářků a proseb, prostoupený hlubokou důvěrou, v níž jistota Boží přítomnosti zakládá modlitbu vyvěrající uprostřed nesmírných nesnází, v nichž se prosebník ocitá. Jde o třetí žalm, podle hebrejské tradice připisovaný Davidovi v okamžiku, kdy prchá před synem Absolómem (srov. v. 1); jedna z nejdramatičtějších a nejkrušnějších epizod života tohoto krále, když si jeho syn uzurpuje královský trůn a David je nucen opustit Jeruzalém, aby si zachránil život (srov. 2 Sam 15 ad.). Situace nebezpečí a úzkosti, které David zakouší, je tedy v podtextu této modlitby, napomáhá k jejímu porozumění a zároveň je předložena jako typická situace, v níž může být tento žalm recitován. V žalmistově úpěnlivém volání může každý člověk rozpoznat bolest, hořkost a zároveň důvěru v Boha, které – podle biblického vyprávění – doprovázely Davida na útěku z jeho města.
Žalm začíná vzýváním Hospodina:
„Hospodine, kolik je těch, kde mě sužují!
Mnoho jich na mě dotírá!
Mnoho jich o mně říká:
„Ani Bůh mu nepomůže!“ (v. 2-3)
Popis, který sám orant dává své situaci, je tedy vylíčen v tónech velmi dramatických. Třikrát zdůrazňuje představu množství „četní“, „mnozí“, „tolik“ (slova užitá v italském překladu žalmu, kterým se promluva řídí, pozn. překl.) – což je v originálním textu vyjádřeno stejným hebrejským kořenem, aby tak byla ještě více zdůrazněna nezměrnost nebezpečí, v tomto takřka ubíjejícím opakování. Tento důraz na počet a velikost nepřátel má vyjádřit žalmistovo přesvědčení o naprostém nepoměru mezi ním a jeho pronásledovateli, nepoměru, který vysvětluje a zakládá naléhavost jeho prosby o pomoc. Utiskovatelé jsou mnozí, mají převahu, zatímco orant je sám a bezmocný, vydaný na milost a nemilost těch, kdo jej napadají. A přece první slovo, které žalmista vyslovuje je „Hospodin“. Jeho volání začíná vzýváním Boha. Hrozivé zástupy proti němu povstaly a vyvolaly strach, který hrozby ještě zveličuje, činí je ještě většími a úděsnějšími. Orant se ale nenechává přemoci touto vidinou smrti, zachovává pevný vztah k Bohu života, právě k Němu se nejdřív ze všeho obrací a u Něho hledá pomoc. Avšak nepřátelé se pokoušejí zlomit i toto pouto k Bohu a nahlodat víru své oběti. Našeptávají mu, že Hospodin nemůže zasáhnout, tvrdí, že ani Bůh jej nemůže zachránit. Útok tedy není pouze fyzický, ale zasahuje duchovní rozměr: „Ani Bůh mu nepomůže“ – říkají - napadají samé jádro žalmistova ducha. Je to nejzazší pokušení, jemuž je věřící vystaven, pokušení ztratit víru a důvěru v Boží blízkost. Spravedlivý překonává poslední zkoušku, zůstává pevný ve víře, v jistotě pravdy a v plné důvěře v Boha, a právě tak nachází život a pravdu. Zdá se mi, že zde se nás žalm dotýká velmi osobně: uprostřed mnoha problémů jsme v pokušení myslet si, že mě ani Bůh nezachrání, že mě nezná, že to není v jeho silách. Pokušení proti víře je poslední útokem nepřítele - a my mu musíme odolat – a tak nalezneme Boha, nalezneme život.
Prosebník z našeho žalmu je tedy volán, aby vírou odpověděl na útoky svévolníků. Nepřátelé – jak říká – mu upírají možnost Boží pomoci, on Jej však nepřestává vzývat, volá Ho jménem, „Hospodine“, ba dokonce se na něj obrací se zdůrazňujícím „ty“, které vyjadřuje pevný a trvalý vztah a zahrnuje v sobě jistotu Boží odpovědi:
„Ty však, Hospodine, jsi můj štít
jsi má chlouba, ty mi pozvedáš hlavu!
Hlasitě jsem volal k Hospodinu,
a vyslyšel mě ze své svaté hory (v. 4-5).
Vize nepřátel nyní mizí, nezvítězili, protože kdo věří v Boha má jistotu, že Bůh je jeho přítelem: zůstává pouze Boží „Ty“, proti „mnohým“ je postaven jeden jediný, avšak daleko větší a mocnější než množství protivníků. Hospodin je pomocí, obranou a spásou. Jako štít ochraňuje toho, kdo se mu poroučí, dává mu pozvednout hlavu v gestu triumfu a vítězství. Člověk již není sám, nepřátelé nejsou neporazitelní, jak se zdálo prve, protože Hospodin uslyšel úpěnlivé volání utlačovaného a odpovídá z místa své přítomnosti, ze své svaté hory. Člověk volá v úzkosti, v nebezpečí, v bolesti. Člověk prosí o pomoc a Bůh odpovídá. Toto prolínání lidského volání a Boží odpovědi je dialektikou modlitby a klíčem ke čtení celých dějin spásy. Volání vyjadřuje potřebu pomoci a dovolává se věrnosti druhého. Volat znamená činit gesto víry v Boží blízkost a Jeho připravenost naslouchat. Modlitba vyjadřuje jistotu již dříve zakoušené a ve víře přijaté Boží přítomnosti, která se ve spásné Boží odpovědi ukazuje v celé plnosti. Právě toto je podstatné, aby v naší modlitbě byla významná a přítomná, jistota Boží přítomnosti. Proto Žalmista, který se cítí v obklíčení smrti, vyznává svou víru v Boha života, který jej obstupuje jako štít a poskytuje mu nenarušitelnou ochranu. Ten, kdo se měl za již ztraceného, může pozvednout hlavu, protože Hospodin ho zachraňuje. Ohrožený a vysmívaný prosebník je ve slávě, neboť jeho slávou je Bůh.
Boží odpověď, která modlitbu přijímá, dává Žalmistovi naprostou jistotu. Rovněž strach se rozplynul a volání se ztišuje v pokoji, v hlubokém vnitřním spočinutí.
Klidně jsem ulehl a usnul.
Probudil jsem se, protože mi Hospodin pomáhá.
Nezaleknu se ani tisíců,
kteří mě obličují (v. 6-7).
Prosebník, ač uprostřed nebezpečí a boje, může v klidu usnout, v naprosto důvěřivém odevzdání. Protivníci se utábořili kolem něho, oblehli ho, je jich mnoho, šikují se (povstávají) proti němu, vysmívají se mu a snaží se způsobit jeho pád, on se však klade na lůžko a spí v pokojné spočinutí, v jistotě Boží přítomnosti. A při probuzení nachází Boha vedle sebe, jako strážce, který nespí (srov. Ž 121, 3-4), podpírá jej, drží ho za ruku a nikdy ho neopouští. Strach ze smrti je přemožen přítomností toho, který neumírá. A sama noc, hemžící se atavistickými strachy, bolestná noc osamění a úzkostného očekávání , se nyní proměňuje: to co připomínalo smrt se stává přítomností Věčného.
Proti viditelnosti mohutného a impozantního nepřítelova útoku, se staví neviditelná přítomnost Boží, s celou svou nepřemožitelnou mocí. A právě k Němu se Žalmista – po té, co vyjádří svou důvěru – obrací v modlitbě: „Povstaň, Hospodine, můj Bože, zachraň mě!“ (v. 8a). Protivníci „povstávali“ (srov. v. 2) proti své oběti, ten, kdo však nakonec „povstává“, aby je srazil, je Hospodín. Bůh odpoví na jeho volání a zachrání ho. Žalm proto uzavírá vize osvobození od nebezpečí, které zabíjí, a od pokušení, které může způsobit záhubu. Po prosbě, s níž se obrací k Pánu, aby povstal k záchraně, prosebník popisuje Boží vítězství. Nepřátelé, kteří ve svém nespravedlivém a krutém útisku symbolizují všechno to, co se staví proti Bohu a jeho plánu spásy, jsou poraženi. Zasažena jsou jejich ústa, takže nebudou již nikoho napadat svým ničivým násilím a nebudou již více rozsívat zlo pochyb o Boží přítomnosti a Jeho působení. Jejich nesmyslná a rouhavá řeč je s konečnou platností popřena a umlčena spásným činem Hospodinovým (srov. v. 8bc). Žalmista tak může uzavřít svou modlitbu větou s liturgickými konotacemi, která s vděčností a chválou oslavuje Boha života: „U Hospodina je spása: Na tvém lidu ať spočine tvé požehnání!“
Drazí bratři a sestry, třetí žalm nám představil prosbu plnou důvěry a útěchy. Když se modlíme tento žalm, můžeme vzít za svůj postoj žalmisty, postavy spravedlivého, který je pronásledován, jenž nachází své naplnění v Ježíši. V bolesti, v nebezpečí, v hořkosti neporozumění a urážek, slova žalmu otvírají naše srdce útěšné jistotě víry. Bůh je stále blízko – také v nesnázích, v problémech, v temnotách života – naslouchá, odpovídá a zachraňuje svým způsobem. Je ovšem třeba uznat jeho přítomnost a přijmout jeho cesty, jako David při svém ponižujícím útěku před synem Absalómem, jako pronásledovaný spravedlivý z Knihy moudrosti a – konečně a v plnosti – jako Pán Ježíš na Golgotě. A když se očím svévolníků zdá, že Bůh nezasahuje a Syn umírá, právě tehdy se ukazuje, všem, kdo uvěřili, pravá sláva a konečné uskutečnění spásy. Kéž nám Pán dá víru, kéž přichází na pomoc naší slabosti a učiní nás schopnými věřit a modlit se v každé úzkosti, v bolestných nocích pochyb a v dlouhých dnech bolesti, abychom se s důvěrou odevzdali Jemu, který je náš „štít“ a naše „chlouba“. Děkuji.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
