„Pomsta bude sladká!“ říkáme žertovně např. při hře
Člověče nezlob se, když nám někdo vyhodí figurku. Už méně žertovně zní ve filmu
Vinetou přísaha Indiána: „Pomstím svého otce!“, jehož mrtvolu drží v náručí. A naprosto vážně mi vyprávěl kolega v kněžské službě, který pravidelně jezdíval na výpomoc do Albánie: „Když jsem se odvážil kázat proti krevní mstě, chlapi odcházeli demonstrativně z kostela.“
Připomeneme-li si dlouholetý konflikt v Severním Irsku nebo válku na Balkáně, nemáme vůbec co ohrnovat nos nad Albánci. U těchto starých národů je – podobně jako ve Starém Zákoně – právo msty alespoň omezeno principem „oko za oko“ (srv. Lev 24,19n), který zajišťuje úměrnost msty vážnosti přečinu. V soudobých teroristických atentátech je naopak neúměrnost součástí strategie: čím víc mrtvých, tím lépe.
Už ve starozákonní knize Sirachovec, najdeme však důrazná slova proti mstě jako takové: Msta patří pouze Bohu! „Pomsta a hněv, to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci – říká Sirachovec, a pokračuje: „Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!“ (Sir 27,33–28,9)
Sirachovcovo učení sepsané ca 250 let před Kristem v Alexandrii, je vedeno snahou o šťastný život a dobré soužití po vzoru velkých řeckých filosofů, kteří je hledali v míře a harmonii. Ježíš však přichází s něčím úplně novým, co přesahuje veškerou míru. V Matoušově evangeliu čteme: „Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.‘“ (Mt 18,21-35)
Víme-li, že „sedmasedmdesátkrát“ v biblické mluvě znamená totéž co neomezeně, nekonečně, chápeme, že neúměrnost msty Ježíš překonává neúměrností Božího milosrdenství. A aby nám to bylo jasné, vykresluje to obrazem. Dluh deset tisíc hřiven odpuštěných králem svému služebníkovi, tu stojí proti sto denárům dluhu, který on drijáčnicky vymáhá od svého kolegy. Kdosi převedl reálnou hodnotu dluhu v Ježíšově podobenství na naše peníze. Bylo by to asi jako několik desítek biliónů korun na jedné a padesát tisíc korun na straně druhé. To dává chování dlužníka z evangelia absurdní charakter: Boží bezmezná velkorysost tu naráží na lidskou malichernost. Spontánně se ztotožňujeme se závěrem podobenství: „Tu si ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože ji mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“
Vzato samo o sobě, služebník neudělal nic jiného, než že trval na svém právu, vymáhat skutečný dluh. V čem je tedy ta absurdita? Do věci asi nepronikneme, než když si uvědomíme vzájemné vztahy a závislosti, ve kterých žijeme. Sv. Pavel v Listu Římanům to vyjadřuje takto: „Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.“ (Řím 14,7-9)
Za život vděčíme Bohu otci a naše vykoupení jeho synu. Nemáme žádné právo na život a na spásu – je to čirý dar! Dobře si to uvědomovali staří mniši, kteří celý život pěstovali tzv. penthos, postoj vděčnosti hříšníka, kterému bylo odpuštěno. A aby nezpychli, opakovali bez ustání tzv. Modlitbu Ježíšovu: „Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšníkem.“ Odráží se to ve východních liturgiích, které jsou protkány prosbou „Kyrie eleison!“ (Pane, smiluj se!) od začátku až do konce. Mystici dokonce tvrdí, že člověk se nesjednotí s Bohem jinak než v slzách – výrazem vědomí nezasloužené Boží dobroty. Cassian tvrdí, že modlitba by vždy měla začínat díkůvzdáním, abychom byli vůbec schopni přijmout dary, o které následně prosíme. Evagrius z Pontu zdůrazňuje, že „nic neškodí modlitbě tak, jako vzpomínka na utrpěné bezpráví“.
Nestačí tedy jen odpustit. Je třeba umět zapomenout! V tom spočívá křesťanský realismus, totiž vědomí, že toho dennodenně dostávám od Boha tolik, že to mnohonásobně převyšuje to, co mi bližní dluží. Jistě byl veden tímto ideálem president Václav Havel, který z nadšení ze závratného daru svobody se po převratu zřekl pomsty komunistům a navíc otevřel věznice. Vysloužil si mnoho kritiky, ačkoliv jednal po vzoru sv. knížete Václava. A nemohu nevzpomenout na svou vlastní matku, která v osmašedesátém zatelefonovala prokurátorovi, který v padesátých letech požadoval v procesu s mým otcem deset let odnětí svobody, aby mu řekla toto: „Jsem křesťanka, proto se Vám nebudu mstít!“
Motto jednoho pořadu v německé televizi znělo takto: „Der Vogel ist geboren, um zu fliegen. Der Mensch ist geboren, um zu verzeihen.“ (Pták se rodí, aby létal. Člověk se narodí, aby odpouštěl!) Právě dnešní společnost, která se usilovně snaží být právní a chce zákony regulovat všechny sféry života, si uvědomuje, že se neobejde bez svobody Božích dětí, které se dokážou svého práva zříci a odpustit i tam, kde lidská spravedlnost požaduje trest. Dodávají nám všem křídla, jež nás nesou k výšinám.
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina, – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! On odpouští všechny tvé viny, – on léčí všechny tvé neduhy. – On vykupuje tvůj život ze záhuby, – on tě věnčí láskou a slitováním. Nechce se přít ustavičně – ani se hněvat navěky. – Nejedná s námi podle našich hříchů – ani podle našich vin nám neodplácí. Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti. (Ž 103)
Foto: Patricia Cemus
odeslat článek
vytisknout článek
