Drazí bratři a sestry,
v dnešní katechezi bych se chtěl zabývat žalmem se silně kristologickým podtextem, který se ve své dvojí dimenzi ponížení a oslavení, smrti a života, neustále vynořuje v záznamech Ježíšových pašií. Jde o 22. žalm (22 podle hebrejské tradice a 21 podle řecko-latinské tradice), o úchvatnou, z hloubi srdce tryskající modlitbu, tak hutnou po lidské stránce i teologicky bohatou, že ji to činí jedním z nejvzácnějších a nejstudovanějších žalmů celého Žaltáře. Je to dlouhá poetická skladba a my se zastavíme zejména u první části, soustředěné na nářek, abychom se zamysleli nad některými příznačnými dimenzemi prosebné modlitby k Bohu.
Tento žalm představuje postavu nevinného a pronásledovaného člověka, obklopeného protivníky, kteří chtějí jeho smrt – a on se utíká k Bohu v bolestném nářku, který se v jistotě víry tajemně rozvíjí v chvalozpěv. V jeho modlitbě se prolíná úzkostná zkušenost přítomnosti s útěšnou vzpomínkou na minulost, spolu s bolestným vědomím vlastní beznědějné situace, v níž se ovšem nechce vzdát naděje. Jeho počáteční naléhavé volání je apelem obráceným k Bohu, který se jeví jako vzdálený, který neodpovídá, ba zdá se, že jej opustil:
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko jsi od mých proseb, od mého hlasitého nářku.
Můj Bože, volám ve dne – a neslyšíš,
V noci – a nevšímáš si mě.“ (v 2-3)
Bůh mlčí a toto ticho drásá prosebníkova ducha, který bezustání volá, ale nenachází odpověď. Dny a noci se střídají v nepřetržitém hledání slov či pomoci, která nepřichází. Bůh se zdá být tak vzdálený, zapomenutý, nepřítomný. Modlitba vyžaduje naslouchání a odpověď, vybízí ke kontaktu, hledá vztah, který by přinášel útěchu a záchranu. Bůh však neodpovídá, volání o pomoc vyznívá do prázdna a samota se stává neúnosnou. A přece prosebník z našeho žalmu hned třikrát ve svém nářku nazývá Pána „svým“ Bohem, v nejzazším projevu důvěry a víry. Navzdory prvnímu dojmu Žalmista nemůže věřit, že by vztah s Pánem byl zcela přerušen, a když prosí o vysvětlení, proč k tomuto zdánlivému a nevysvětlitelnému opuštění došlo, konstatuje zároveň, že „jeho“ Bůh jej opustit nemůže.
Jak známo, volání ze začátku tohoto žalmu, „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ je zaznamenáno v Matoušově a Markově evangeliu jako výkřik Ježíše umírajícího na kříži (srov. Mt 27, 46; Mk 15,36). Vyjadřuje celou opuštěnost Mesiáše, Božího Syna, procházejícího dramatem smrti, skutečnosti, která je v naprostém rozporu s Pánem života. Opuštěn téměř od všech svých blízkých, zrazen a zapřen učedníky, obklopen těmi, kdo jej tupí, Ježíš stojí pod tíží svého poslání, které vede skrze ponížení a zničení. Volá tedy k Otci a jeho utrpení bere za svá bolestná slova žalmu. Avšak jeho výkřik není beznadějí, tak jako jí není volání Žalmisty, jenž ve své prosbě kráčí cestou úzkosti, která ovšem nakonec vyústí do perspektivy chvály, do důvěry v Boží vítězství. A vzhledem k tomu, že podle hebrejského zvyku citovat začátek Žalmu znamená odkazovat na celou skladbu, také trýznivá Ježíšova modlitba, ač zůstává plna nevýslovného utrpení, se otvírá jistotě slávy. „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ řekne Zmrtvýchvstalý učedníkům na cestě do Emauz (Lk 24,26). V jeho utrpení, v poslušnosti Otci, Pán Ježíš prochází opuštěností a smrtí, aby vešel do života a daroval jej všem věřícím.
Na toto počáteční prosebné volání v našem 22. Žalmu navazuje v bolestném kontrastu vzpomínka na minulost:
„V tebe doufali naši otcové,
Doufali a zachránils je.
K tobě volali a byli vysvobozeni,
V tebe doufali a nebyli zklamáni.“ (v. 5-6)
Onen Bůh, který se dnes zdá Žalmistovi tak vzdálený, je ovšem milosrdný Pán, kterého Izrael vždy poznával ve své historii. Lid, k němuž prosebník patří, byl vždy předmětem Boží lásky a může dosvědčit jeho věrnost. Počínaje patriarchy, a poté v Egyptě a při dlouhém putování pouští, za pobytu v zaslíbené zemi, kde se potýkali s bojovnými a nepřátelskými národy, až po temné období vyhnanství, celé biblické dějiny byly dějinami volání o pomoc ze strany jeho lidu a spásných odpovědí ze strany Boží. A žalmista se odvolává k neochvějné víře svých otců, kteří „doufali“ - hned třikrát opakuje toto slovo – a nebyli nikdy zklamáni. Nyní se nicméně zdá, že tento řetězec důvěryplných volání a Božích odpovědí je přetržen. Žalmistova situace jakoby popírala celé dějiny spásy a činila tak jeho situaci ještě bolestnější.
Bůh však nemůže zapřít sám sebe. Vidíme tedy, že se modlitba vrací k popisu strastiplné situace prosebníka, aby přivedla Pána ke slitování, aby zasáhl tak, jak to vždy činil v minulosti. Žalmista se označuje za „červa a ne člověka, na pohanu lidem, na potupu chátře“ (v. 7), zažívá jízlivost a výsměch (srov. v. 8), ba je zraňován právě ve své víře: „Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!“ (v. 9) – říkají. Zdá se téměř, jakoby pronásledovaný pod ranami výsměchu, ironie a pohrdání ztrácel lidskou podobu, jako trpící Služebník, o němž píše Kniha proroka Izaiáše (srov. Iz 52, 14; 53,2b-3). A jako utlačovaný spravedlivy z Knihy moudrosti (srov. 2,12-20), jako Ježíš na Kalvárii (srov. Mt 27, 39-43), Žalmista zakouší zpochybnění vztahu ke svému Pánu krutě a sarkasticky zdůrazněné tím, co především působí jeho utrpení: Boží mlčení, jeho zdánlivá nepřítomnost. A přece Bůh je přítomen v existenci prosebníka s nezvratnou blízkostí a jemností. Žalmista sám to Pánu připomíná: „Ano, tys mě vyvedl z matčina lůna a dávals mi bezpečně spočinout na jejích ňadrech. Na tebe jsem byl odkázán od narození“ (v 10-11a). Hospodin je Bohem života, přivádí člověka na svět, přijímá novorozeného a s otcovskou láskou o něj pečuje. Připomínal-li tedy prve Boží věrnost v dějinách národa, nyní orant přivolává svou vlastní osobní historii vztahu s Pánem, vrací se až k nejvýznamnějším okamžikům počátku svého života. A zde, navzdory bezútěšnosti přítomnéhookamžiku, žalmista uznává Boží blízkost a lásku tak radikalní, že mu dovoluje zvolat ve vyznání plném víry a budícím naději: „od klína mé matky jsi ty mým Bohem“ (v. 11b).
Nářek se nyní mění v prosbu tryskající ze srdce: „Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni, buď blízko, vždyť nemám pomocníka“ (v. 12). Jedinou blízkostí, kterou žalmista zakouší a která jej děsí, je přítomnost nepřátel. Je tedy nutné, aby se Bůh přiblížil a pomohl, protože nepřátelé prosebníka obkličují, obstupují ho a jsou jako silní býci, jako řvoucí lvi otvírající tlamy, aby ho rozsápali (srov. vv 13-14). Úzkost se střídá s pocitem nebezpečí a stupňuje ho. Protivníci se jeví nepřemožitelní, stali se z nich nebezpečné dravé šelmy, zatímco žalmista je jako malý červ, bezmocný, bez jakékoli ochrany. Tyto obrazy, užité v Žalmu ovšem zároveň ukazují, že když se člověk stává brutální a napadá svého bratra, začíná v něm převládat cosi zvířecího, přestává se podobat člověku. Násilí má v sobě vždy cosi bestiálního a jedině spásný zásah Boží může člověku vrátit jeho lidskost. Nyní se zdá, že pro Žalmistu, který se stal předmětem tak zuřivého násilí, není více úniku. Začíná se ho zmocňovat smrt: „Roztékám se jako vody, všechny kosti se mi rozpojily ... Hrdlo mám vyschlé jako střepina a jazyk se mi přilepil k patru ... dělí se o můj oděv, losují o můj šat“ (v. 15.16.19). V dramatických obrazech, s nimiž se setkáváme v záznamech Kristova umučení, se líčí rozklad odsouzencova těla, nesnesitelná vyprahlost soužící umírajícího, na kterou nacházíme odkaz v Ježíšově volání „Žízním“ (srov. Jan 19,28), až po poslední gesto tyranů, kteří – stejně jako vojáci pod křížem – si rozdělují oděv oběti, kterou už považují za mrtvou (srov. Mt 27,35; Mk 15, 24; Lk 23,34; Jan 19, 23-24).
A nyní se znovu s neodkladností vynořuje prosba o pomoc: „Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!...zachraň mě“ (v. 20.22a). Je to volání, které rozevírá nebesa, protože vyznává víru, jistotu, která je nad jakékoukoli pochybnost, temnotu a zoufání. Nářek se proměňuje, ustupuje chvále, která doprovází přijetí záchrany. „Odpověděl jsi mi. Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu“ (v. 22c-23); v českém překladu chybí 22c). Tak se žalm otvírá k díkuvzdání, k velkému závěrečnému hymnu, zahrnujícímu všechen lid, Hopodinovy věrné, liturgické shromáždění a příští generace (srov v. 24-32). Hospodin přispěchal na pomoc, zachránil ubožáka a ukázal mu tvář svého milosrdenství. Smrt a život se prolnuly v neoddělitelném tajemství a život slaví triumf, Bůh spásy se ukázal jako svrchovaný Pán, kterého budou slavit všechny končiny země a před nímž se skloní všechna lidská pokolení. Je to vítězství víry, která může proměnit smrt v dar života, hlubiny bolesti ve zdroj naděje.
Drazí bratři a sestry, tento žalm nás přivedl na Golgotu, k patě Ježíšova kříže, abychom s ním znovu prošli jeho pašijemi a sdíleli plodnou radost vzkříšení. Nechme se tedy proniknout světlem velikonočního tajemství - také ve zdánlivé Boží nepřítomnosti, v Božím mlčení - a učme se jako učedníci z Emauz rozlišovat pravou skutečnost přesahující pouhé zdání. Učme se rozpoznávat cestu slávy právě v ponížení a plné zjevení života ve smrti, v Kříži. Vložíme-li takto všechnu svou důvěru a naději v Boha Otce, budeme ho moci také my v každé úzkosti s vírou prosit a naše volání o pomoc bude proměněno ve zpěv chvály.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
