Komu už se v životě nestalo, že nedostal za svou práci adekvátní odměnu? Kardinál Tomáš Špidlík rád vyprávěl, jak přišel jednou jako gymnasista domů celý skleslý z toho, jak malou odměnu dostal za to, že synka jedné bohaté boskovické rodiny připravil na maturitu. Matka si ho tehdy vzala stranou a dala mu to, co on později označil za první úvod do duchovního života: „Tomáši, když se ti něco takového stane, jako první si polož otázku, co ti tím Pán Bůh chce říct.“ Jistě si tuto otázku musíme klást i tváří v tvář evangeliu této neděle.

Fakt je, že čistě lidsky se Ježíšově podobenství (Mt 20,1-16) rozumět nedá: Hospodář časně zrána smluví s dělníky denár na den a pošle je na vinici. Vyjde kolem deváté hodiny, vidí jiné, jak stojí nečinně na trhu a pošle je také na svou vinici. Kolem dvanácté a třetí hodiny odpoledne to udělá zrovna tak. A pak dokonce ještě kolem páté hodiny odpoledne, znovu tam najde dělníky, a řekne jim: ‘Co tu celý den nečinně stojíte?’ Odpovědí mu: ‘Nikdo nás nenajal.’ A on je také ještě pošle na svou vinici.

Večer pak pán vinice odmění všechny stejně, po denáru. Ti co přišli do práce první, reptají proti hospodáři: ‘Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.’ On však jednomu z nich odpověděl: ‘Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’ Tak budou poslední prvními a první posledními.

Tak a co s tím? Izaiáš má odpověď: „…nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“. (Iz 55,6-9) Izaiáš má jistě pravdu, ale pomůže mi to v klidu usnout? Nebo to ještě zesílí frustraci z toho, že Bůh je úplně jiný, že se vymyká mým představám, mé logice a já že mu nikdy neporozumím?

Vezměme to z jiného konce. V Olomouci je vestavěn do radnice velký orloj. Podobně jako v Praze. Zatímco na tom pražském se střídají apoštolové a kostlivec s kosou poukazuje na věčnost, ten olomoucký je zcela profánní: zdobí ho mozaika dělníka s kladivem a vědce se zkumavkou, jako oslava práce. Styl socialistického realizmu, ve kterém Karel Svolinský v šedesátých létech dílo pojal, připomíná nedávnou minulost a člověk jen trne, neozve-li se mu opět za zády ono vnucené čest práci! Přesto však toto dílo vybízí k otázce: Dokázali jsme my, křesťané, postavit proti bezduché glorifikaci práce opravdovou teologii práce? Nechci se mýlit, ale mám za to, že musel přijít papež z komunistického Polska, aby vznikla encyklika Laborem exercens.

Nezaměstnanost je strašná a to zejména pro mladé. Demoralizuje, vede k zahálce, v horším případě k náchylnosti ke zločinu. Říká se, že kdo je léta nezaměstnaný, odvykne si pracovat a tím ve velké míře utrpí jeho vztah k sobě samotnému i ke společnosti. Odborník bez práce ztrácí kontakt s vývojem ve svém oboru a nedostatek praxe snižuje jeho šance zařadit se po letech do pracovního procesu. Mladí medici po studiích pracují mnohdy i léta úplně zadarmo, jen aby měli praxi. A to už ani nemluvíme o tom, koho úraz, či nemoc předčasně donutí jít do důchodu. Smět vůbec pracovat, je velké štěstí. Kolik lidí ve staří řekne: to jsem rád, že mohu ještě pracovat a být užitečný.

Když už to platí v řádu čistě lidském, o co víc to platí ve věcech Božích. I sv. apoštol Pavel chce být užitečný a pracovat pro bližního: „Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem, píše Filipanům (Flp 1,20c-24.27a). Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu“. Mohu dosvědčit, jak i otec Špidlík ve stáří děkoval Bohu, „že může ještě pracovat“ a zdůrazňoval, že „práci dává Bůh“. Smysl nedělního evangelia se tedy nevyčerpá v oslavě práce: kdybychom dobrou zvěst chtěli vtěsnat do omezených kategorií našeho myšlení, vyprchalo by z ní to, kardinál Špidlík nazval „úžasné existenciální tajemství být křesťanem“.

Ježíš nás svým podobenstvím doslova „vytáčí“, aby nás stimuloval hledat duchovní smysl. Nejde mu jen o fyzickou námahu, ale o dřinu zvanou křesťanský život. Že ode mne Bůh něco náročného vyžaduje, že mi něco svěřil, a že se mnou od začátku počítá, je už odměna sama v sobě. Staří mniši ten paradox vyjadřovali slovy: „v námaze (kopos) je odpočinek (anapausis)“. Odpočinkem mysleli mír v duši toho, kdo koná vůli Boží. Kdo zakusil sladkost tohoto pokoje, chce ji dát okusit i druhým, i když přišli pozdě. Není jim totiž co závidět – nenašli ještě své povolání. Pán nás nešidí, ale naopak, bere na milost : smíme pracovat na Jeho vinici, kde nic z naší námahy se neztrácí, vše zůstává a přetváří se do věčnosti. Tak jako semeno, které padlo na úrodnou půdu, tak vše, co jsme započali s Bohem, doroste a dá své plody pro nebeské království! Vždyť před námi a pro nás, se lopotil sám Pán. Nejsme tedy všichni dělníci poslední hodiny?

ŽALM 145
Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. – Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, – jeho velikost je nevystižná. Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý je ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně.