Epocha ateistického humanismu dobíhá ke konci. Jediným zdrojem humanismu dnes může být křesťanství – tvrdí francouzský spisovatel a filosof Fabrice Hadjadj. Jeho specializací je analýza světa, který po selhání modernity. Kdysi tak činil z pozice anarchisty a ateisty. V roce 1998 ale prožil konverzi a přijal křest v katolické církvi. Ve svém díle navazuje také na židovskou identitu své rodiny. S Fabricem Hadjadjim jsme rozmlouvali o stavu rozpadající se modernity.
Moderní doba začala dávno. Nesmíme zaměňovat modernitu s dnešní dobou nebou prostě se současností. Charakteristickým rysem modernity byl návrat k určitým křesťanským konceptům, jako svoboda, úsilí o sociální spravedlnost, soustředění se na člověka. Jinými slovy byl to jistý humanismus, který se ovšem obrátil proti Církvi ve jménu budoucnosti, která nás měla vysvobodit ze zpátečnictví, strachu, katolicismu a víry. Z toho vznikla víra v člověka a pokrok. Dnes je už jasné, že modernita padá. Víra v člověka byla zpochybněna a místo dosavadního progresismu zaujal naprostý katastrofismus. Přejí tomu i takové události jako havárie elektrárny ve Fukushimě nebo předpovědi věštící konec světa v roce 2012 apod. To všechno, od klimatických změn po jaderné ohrožení, od rozluštění lidského genomu a možnosti vytvořit superčlověka až po možnost naprostého vymizení lidského rodu, radikálně zpochybňuje progresismus zevnitř. Stejně tak zevnitř zpochybnil progresismus fakt, že všechny velké politické utopie, zejména komunismus, vedly k totalitarismu. Víra v pokrok se tedy zhroutila. Moderní epochu vystřídala postmoderna a po humanismu přišlo cosi, co by se dalo možná nazvat vládou superčlověka.
Jak vidíme, právě progresismus a humanismus, které dělaly nad Bohem křížek, se samy ocitli v patové situaci. Jsme v přechodném období. Není taková situace šancí pro Církev?
Dalo by se to tak říct. To, co upadá, je ateistický humanismus nebo ateismus výlučně antropocentrický. Jeho úpadek vedl ke vzniku různých forem posthumanismu, například v podobě superčlověka. Technika nám dnes konstruuje dokonalého člověka, který bude lepší, výkonnější apod. Jinou formou posthumanismu je ekologismus, který se dožaduje jakési regrese člověka. A koněčně třetí formou posthumanismu, která je spíš antihumanismem, je návrat fundamentalismu. Tyto tři postoje, tři chyby, nám ukazují, že humanismus padl a že jedinou metodou obrany člověka je odvolání se k transcendenci. Byla to jedna z velkých intuic Jana Pavla II., kterou posléze převzal Benedikt XVI., že skrze skutečnost Vtělení je křesťanství soustředěno na člověka i na Boha zároveň. Obracíme-li se směrem k Bohu, dotýkáme se tajemství člověka. V křesťanství neexistuje konkurence mezi Bohem a člověkem. Protože Bůh je jeho Stvořitelem. Čím více se přibližujeme ke Stvořiteli, tím více se přibližujeme k jeho stvoření. Totiž ke stvoření, které bylo skrze Něho vykoupeno, a lidská přirozenost byla přijata za svou Bohem samým.
Vidíme tedy stále jasněji, že jediný možný humanismus není humanismus ateistický. Musíme totiž věřit, že člověk není výsledkem evoluce, ale že skutečný člověk bez technických přídavků, má smysl, má skvělé určení. A měli bychom také věřit, že člověk nemá být v područí, utiskován jakýmsi božstvem, ale právě naopak: čím více se člověk obrací k Bohu, tím více dochází naplnění, tím větší je jeho sláva. Benedikt XVI. na to klade velký důraz. Zejména když promlouval v College des Bernardins, ukázal velmi zřetelně, že víra není jednou z volitelných možností, jakýsi dodatek. Ne. Víra zahrnuje celého člověka proniká celý jeho život, jeho práci, vnímání přírody, umění, poetickou a intelektuální tvořivost. Zvlášť dobře je to vidět na západním monasticismu, kde mnišský život skutečně transformoval celou kulturu.
Znamená toto konstatování konce ateistického humanismu také konec zednářství, které se právě o tento typ humanismu opíralo?
To je otázka velmi delikátní, protože zednářství je velkým slepencem, ve kterém jsou jak ateisté tak i teisté. Některé lóže jsou hluboce teistické, věří v Boha architekta, hodináře apod., jako například Voltaire. Jisté ale je, že zednářství už vypadlo ze hry. Má sice ještě své tajné záležitosti. Ale dnes je všechno zjevné, nejhorší doktríny a nejzávažnější chyby jsou známé. A především nás tíží vědomí, že lidstvo jako takové může zaniknout. Od dob Hirošimy víme, že lidstvo může zmizet. Proto člověk vlastně příliš nevěří v budoucnost. Hledá snadný úspěch, snadný výdělek a levné rozptýlení. Nedokáže už pojmout, co znamená přetrvání kultury, historie. Proto ani nemá smysl radovat se nad úpadkem zednářství. Přestože bylo skutečně spojeno s ateistickým nebo spíš antikřesťanským humanismem, který dnes zcela zastaral.
Dnes se setkáváme také s určitým návratek ke spirituálnosti. Ne nutně k náboženství. I to je projevem postmoderny?
Ano. Jedno je jisté, že atistický humanismus zanikl. Máme před sebou buď humanismus technický, který se zabývá vynalézáním nového člověka, nebo návrat k určitým formám transcendence. Je ale třeba zachovat ostražitost. Duchovnost, spirituálnost může být také nastraženou pastí. Pro nás křesťany není nejhorší ateismus. Démoni nejsou ateisti. Jsou to čistí duchové, jsou velmi „duchovní“. Vyznají se v duchovních věcech, dalo by se říct. Proto je potřeba zachovat rozvahu. Spiritualismus vůbec nemusí být něčím dobrým. Existují formy duchovnosti, které jsou fundamentalistické, to znamená stavějí Boha proti člověku. Pak je tu třeba také konzumní duchovnost, jakýsi „hypermarket duchovnosti“. Trochu buddhismu, trochu tantry a drobek evangelia – proč ne. Každý bere, co se mu líbí, lepí si své vlastní náboženství. Celá řada knížek to přímo učí.
Pravá otevřenost transcendenci ovšem zakládá, že se otevíráme něčemu, co jsme si sami nevybrali, co se obrací k nám, povolává nás, ale neneguje naše lidství, činí to tedy skrze historii, skrze naše tělo apod. Právě v tom spočívá mysterium křesťanství. Vtělení, víra, která není pouze rozumová, abstraktní, ale je setkáním s Osobou a má charakter události.
Pro RaVat připravil Charles-François Brejon, přeložila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
