Málo se modlíme. Nebo se modlíme špatně. Pro jistotu to sám zkouším s takovými modlitbami, ve kterých jsem si jist, že nejde nic zkazit. Je až příliš mnoho lepších i horších vtipů o tom, jak nepromyšlená přání udělají z chycení zlaté rybky spíše tragedii než „štěstí“. Za všechny: „chtěl bych mít ručičku stejnou, jako tu druhou…“.

A to neberu v potaz fakt, že JEHO myšlení není myšlení naše. My často nerozumíme ani tomu, co vlastně říkáme, nedomýšlíme toho obsah, a tak se dostáváme do svých vlastních pastí, naše slova nás zrazují. Jsme indoktrinováni tím, co je jen „zdáním světa“, jako samozřejmé bereme to, co je umělým obrazem, podvodem. Nejsme schopni mluvit o světě v důvěře v Boží přítomnost, naučili jsme se mluvit a myslet mrzkou řečí, která umí svět popsat jen jako vesmír bez Boha, bez individuálního smyslu, s Bohem snad jen někde v koutě naší psychiky.

Kéž by nás Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil, rozšiřuji tedy svoji modlitbu na neurčitý okruh těch, kdo stejně jako já touží po tom „svléci“ ze sebe „starého člověka" i s jeho řečí, ve které je až příliš mnoho místa na to, že „věci fungují“, místo toho, abychom vnímali události, svléci starého člověka, ve kterém je nadmíru „naplňování potřeb" a jen málo jednání, za které nesu odpovědnost. Rozšiřuji svoji modlitbu na okruh těch, kteří se stejně jako já snaží ráno prosit o boží vedení a večer se ptát, „co to všechno pro mne má znamenat“, „k čemu jsem to veden“.

Ale to nestačí. Také je třeba přemýšlet a otevřeně se stavět proti těm, kteří se odkazují na dějinný proces, vývoj a za tím vším schovaný pokrok: ne, žádný automatismus, ne, žádná linearita. Duch je pánem dějin a kdokoli se snaží mít věci světa pod kontrolou, ten končí v selhání marnosti a zlu.

Také je třeba přemýšlet a nenaletět těm, kdo říkají, že „vědci už na to přišli“, rozluštili genom a podívali se na počátek světa ve velkém třesku…“ Odpovědět jim „třesky plesky“ - , takových řečí, že „vědci už na to přišli“, jsme v minulých desetiletích slyšeli nespočet. Ne vědění o světě, které směřuje k ovládání, ale starost a péče o svět je naším úkolem. A na to, jak se starat a jak pečovat, nejde přijít jednou provždy, na to je třeba se umět v pokoře ptát. Také je třeba přemýšlet a neskočit na lep intelektuálům, kteří mluví o tom, jak je každá kultura podmíněná, a my se musíme snažit nejprve porozumět druhým, abychom mohli nalézt způsob, jak na této planetě žít. Je to jen další z vymyšlených rájů na zemi, mrkev na tyči před hloupým oslem, utopie, která vede k centralismu (někdo přeci musí hlídat korektnost). Na konci korektnosti je jen ovládání jedněch druhými. Na konci každé ideologie je bujení zla. Kdo není schopen naplňovat hodnotové požadavky svojí vlastní kultury, těžko se může postavit „nad“ kultury světa.

Vůbec je třeba dávat si pozor, zejména na sebe. Protože i my sami sklouzáváme k tomu, že z minulého vyvozujeme příští a nejsme otevřeni budoucnosti; nevěříme, že by byla skutečně otevřená a zároveň „předpřipravená“, zvěstovaná. Je třeba dávat si pozor na své myšlení, které tak často sklouzává do zabezpečeného „vědění o světě“, neochvějného, školou utvrzeného. Nejsme děti, jak snadno podléháme pokušení důvěřovat své sebejistotě, víme už přeci, jak je to se světem - a právě v takovéto jistotě se vzdalujeme Bohu. Nevnímáme nenahraditelné situace, které prožíváme, nenasloucháme a tak se sami podílíme na tom, že se svět kolem nás jeví jako valící se stroj. Je třeba nezapomínat na to, že i my sami jsme ze své povahy otevřeni polovičatostem a skrze ně Zlému. To by nemělo přinášet skepsi, ale na druhou stranu nadšení pro lidstvo jako celek by z nás nemělo dělat ovce, které si sami chodí pro svůj denní příděl manipulace, a ten pak ještě zprostředkovávají druhým.

Žít autentický křesťanský život dnes v Evropě samozřejmě jde – ale nikoli bez konfliktů, protože to znamená tak či onak „odmítat hold“ císaři, neklanět se řečem světa. Samozřejmě je to vyjádření obrazné, ale dost reálné na to, aby takováto naše „odlišnost“ byla rozpoznána a identifikována jako podezřelá. Jistě, nejsme na tom tak, aby nám hrozilo mučednictví, ale je důležité nepodléhat iluzím. Katolické křesťanství je neslučitelné se světem, ve kterém je cílem člověka aktuální uspokojení, ve kterém jsou popírány jakékoli hodnoty včetně těch, které vycházejí z Desatera, ve kterém se na vše hledí jako na „kulturní skutečnosti“, tj. kdokoli může zpochybnit cokoli a postavit se „mimo“. Co je to za vládu nad světem, jejíž ambicí je odříznout vazby na minulé, zapomenout na budoucí a oddat se přítomnosti v uspokojení a sebe-uspokojení? Apage Satanas, nebo spíš Sey no, to the Devil? Jistě, na jazyku záleží, a jde také o to říci to bez vrásek a vtipně. A hlavně v pozici, kdy světu v této podobě nepodléhám, mimo jiné s pomocí výše zmíněné modlitby.

Koneckonců ji mohu ještě jednou rozšířit: kéž by Bůh dostatek lidí při zdravém rozumu zachovati ráčil. Nevíme, co je to „dostatek“, ale Bůh to ví. Věřme tomu, že Bůh dá, aby si dostatek lidí zachoval zdravý rozum. Musíme se snažit a Bůh to může dokázat. I přes nepravděpodobnost toho a obecnou zblblost, navzdory mediální vládě triviality, přes indoktrinace všeho druhu, proti všem silám světa. Můžeme se totiž domnívat, že právě zdravý rozum umožní, aby Církev brány pekelné nepřemohly, abychom na světě osvědčili to, co osvědčit máme a abychom dokázali správně hledat slova pro svoje modlitby, i pro ty konkrétnější a pro ty společné.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"