Nový portál Vatikánského rozhlasu

Zůstalo mi v paměti z hodin náboženství, že na rozdíl „katolického nebe“, kde se nebešťané budou věnovat duchovní kontemplaci Boha, „muslimské nebe“ je jedna jediná „bašta“. Nevím, kdo na to přišel, a jestli měl vůbec někdy v ruce Bibli. Pokud ano, nemohl si nevšimnout, že blaho od Hospodina si starozákonní člověk rád spojoval s nadějí, že se konečně dosyta nají, a to pokud možno hodně tučných jídel. A ani v Novém zákoně tomu není jinak. Přečteme-li si evangelia pod tímto zorným úhlem, je radostná zvěst o Božím království vlastně pozváním ke stolu. A že se Ježíš nebránil hostinám, se dovídáme hned zkraje Janova evangelia. V Káni galilejské umožní pozvaným se opojit prvotřídním vínem a v průběhu svého působení je dokonce nařčen, že je pijan a žrout. Když se pak vztyčí prst mravokárců, že by se jeho učedníci měli více postit, odpoví otázkou: „Což pak se můžou svatebčané postit, když je ženich s nimi?“

I evangelium této neděle (Mt 22,1-14) je ve stejné linii. Ježíš vypráví příběh o svatební hostině králova syna, na kterou pozvaní ale odmítnou přijít. Král pověří své služebníky, aby pozvaným zprostředkovali jeho touhu se spolu s nimi radovat u prostřeného stolu. Oni však neprojeví žádný zájem. Každý jde svou cestou, jeden na své pole, druhý za svým obchodem, ti ostatní dokonce chytí královy posly, ztýrají je a zabijí. Král nechá svými vojsky vrahy poslů zahubit. Pak vyšle nanovo další své služebníky, tentokráte na rozcestí s pozváním všech, které tam naleznou. A tak se hodovní síň zaplní.

Rozcestí je místem, kde je třeba se rozhodnout, jakým směrem se bude naše cesta ubírat. Ježíš tedy ne náhodou nechá ve svém vyprávění jít královy služebníky s pozváním právě tam, kde je možno změnit směr dosavadní cesty. Z děje příběhu je patrné, že pozvání platí všem, je tedy universální. Pozvaní musí však splňovat jednu podmínku – být náležitě oděni. Je zřejmé, že král jednal tak, jak to bývalo tehdy zvykem, a dodnes ještě je u některých národů, totiž že hostitel svatebčanům svatební oděv daruje. Byla to tedy podmínka splnitelná pro všechny bez rozdílu. Jaké však bylo královo překvapení, když mezi všemi slavnostně oděnými se objeví nesvátečně oblečený host. Musí si nechat líbit otázku: „Příteli, jak jsi se sem dostal bez svatebních šatů?“ Načež jej vykáže ze svatební síně ven.

Oděv jako vstupenka do Božího království! Není to formalismus? Apoštol Pavel hovoří zcela jasně o tom, jakým šatem by se měl odít člověk pozvaný na Boží hostinu, tedy křesťan: „Svlečte se sebe starého člověka i jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele… Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Kol 3,9-12)

Není pochyby o tom, co je prvoplánový význam Ježíšova příběhu. První pozvaní jsou příslušníci vyvoleného národa, kteří měli takříkajíc „rodový nárok“. Ten jim však zakryl zrak pro to, o co skutečně jde. Jejich odmítnutí otvírá dveře všem ostatním, kteří nárok neměli, ale rozeznají svou šanci. V čem spočívá odmítnutí těch prvních? V tom, že nevnímali, že čas dozrál v čas spásy, čas příhodný (kairos).

Němčina má pro svatbu krásný výraz: die Hochzeit. Doslova to znamená: „vrcholný čas“, tedy čas, který dozrál do své plnosti. Ženich a nevěsta spojili své životy. V Ježíši Kristu Bůh spojil svůj život s lidstvem. To je ona „radostná zvěst“ (evangelium), která nás zve k účasti, a to tak naléhavě, že nelze odmítnout. Hostina je tím nejvýmluvnějším obrazem toho, co nás čeká. Barvitě to vylíčil prorok Izaiáš ve své apokalypse: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ (Iz 25,6-10a).

Příchodem Bohočlověka se tato eschatologická vidina stává realitou. Avšak i ta nám může zevšednět, takže v konkrétním rozhodování hledáme spásu jinde, než u Krista. On nás přesto každý den zve s ním stolovat, jíst jeho tělo a pít jeho krev. Jaké větší „hody“ si můžeme přát? Co jiného může víc nasytit naší duši, než spojení s Kristem, jejím ženichem? Když to pochopíme a učiníme z toho středobod našeho života, pak zakusíme se žalmistou, že: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši… Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká.“ (Ž 23)

Hospodinova dobrota však zavazuje. V „krajině našeho srdce“ musíme tak obývat „vyvýšená místa“, na kterých promlouvá Bůh, aby jej mohl zaslechnout i náš bližní.“ Sv. Pavel nám připomíná, že to může znamenat i něco zdánlivě tak prostého, jako dát najíst hladovému. Tím byl v daném případě Apoštol sám. Píše totiž Filipanům: „Dovedu žít v odříkání a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat.“ ( Flp 4,12-14.19n) A co potřebujeme my, co stojíme na rozcestí, víc než svatební šat? Tím je láska k bližnímu. Ta však, jak známo, „prochází žaludkem“!