Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.’ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (
Mt 22,34-40)
Na první pohled se zdá, že Ježíšova odpověď „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ je pouhým zopakováním ethosu Starého zákona – dávat Bohu prvenství. No a „milovat svého bližního jako sami sebe“ je zdánlivě jen minimalistický požadavek spravedlnosti, něco jako „dělit se o čokoládu“...na polovinu. Dát ji druhému celou se ode mne nežádá. Kniha Exodus to převádí do praxe zcela konkrétně a uvádí i motivace: „Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. [...] Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, ....nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát?“ ( Ex 22,20-26)
Je to ušlechtilé, ale bylo-li by to vše, co Ježíš chtěl říci, nepřekročil by meze Starého zákona a dokonce by ani neopustil pole všelidské moudrosti, jakou je například zlaté pravidlo „ nečiň jinému, co nechceš, aby bylo činěno tobě“. Co Ježíš říká, není nenáročný minimalismus, ale je vyvrcholením všech požadavků: staví totiž lásku k člověku na úroveň lásky k Bohu. Je tudíž nevídaně zavazující, neboť se stává novým přikázáním lásky totální: "Milujte se tak, jako jsem já miloval vás“, žádá od nás Pán a dodává, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“(Jan 15,19; Jan 17, 21-23). Syn Boží sám vydává svědectví o této lásce, když se vydává dobrovolně na smrt pro naši spásu.
Dát život za druhého však nelze proto, že mi na vlastním životě nezáleží. Aby mohl člověk milovat druhého, totiž objevit jeho hodnotu, musí nejdříve přijmout sám sebe, objevit svou vlastní cenu. Jinak není skutečné lásky schopen. Ti největší egoisté se vlastně vůbec nemají rádi. Psychologie tu hovoří o bytostné potřebě člověka být milován zevnitř. Je to “cesta srdce” ktera jediná dovolí, abychom milovali svého bližního láskou božskou, neboť našla její zdroj ve svém vlastním srdci. Tím zdrojem je Duch svatý, který z hlouby každého lidského srdce volá Abba Otče!
Nemo dat quod non habet (Nikdo nemůže dát to, co nemá), říká staré scholastické pravidlo. Abychom mohli dát lásku, musíme ji nejdříve „mít“. A má ji ale jen ten, kdo se jí vzdal. Láska není tedy výkon, ale pokora se zdroji lásky ve mně otevřít.
Zde však je možná ten největší zádrhel. Najdeme jej už ve Starém zákoně. Přesto, že milovat Boha bylo první a logicky i nejdůležitější přikázání, jež vyjadřovalo smlouvu Boží s Jeho vyvoleným národem, pro řadového člověka nebylo vůbec jednoduché se v množství zákonů a přikázání, která řídila veškerou činnost a běh jeho života, orientovat. Tím, že Ježíš označil za největší přikázání milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, vyjevil samotnou podstatu všech přikázání: vzdát se celý Bohu. Jakýkoliv zákon, který by nevycházel z tohoto prvního přikázání, by se tedy ocitl vlastně "mimo zákon". Z tohoto centra, "srdce" všech přikázání, Ježíš vychází, aby vyjevil zcela novou dimenzi této lásky, která je láskou Trojiční. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu.“ (....)
Sv. Ignác na závěr exercicií předkládá meditaci o lásce, v jejímž úvodu upřesňuje, že „všechna dobra a dary sestupují shůry“ (Duchovní cvičení č. 237). Vyvrcholuje tím cesta k cíli exercicií, kterou je „uspořádání vlastního života“ (Duch. cv. 1). Náš život je často neuspořádný ne proto, že jsme slabí, ale proto, že hledáme zdroj života tam, kde není. Není jím láska lidská, avšak ta nás může k tomuto zdroji dovést. To je ta poslední a hlavní motivace lásky k bližnímu: vede-li jej k Bohu, totiž k tomu, aby uvěřil, že je Bohem milovaný a bude tudíž spasený.
(Ž 18) „Miluji tě, Hospodine, má sílo, – Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, – můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! – Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, – a od svých nepřátel budu vysvobozen. Ať žije Hospodin, požehnána buď moje Skála, – sláva buď Bohu, mému spasiteli! – Veliká vítězství jsi popřál svému králi, – dáváš přízeň svému pomazanému.
Alexandr Ischenko: Kristus a učedníci
odeslat článek
vytisknout článek
