Něžnost je výraz niterného vztahu vděčnosti, že ten druhý mi v důvěře otevřel své nitro, nechá mne vstoupit do svatyně jeho osoby a dotýkat se jeho duše. Tím se stává zranitelným a já hledám řeč, jak jej ujistil, že se nemusí bát, že za něj cítím zodpovědnost a nezneužiji jeho důvěru. Tou řečí je něžnost.
Platí-li to již na rovině čistě lidského přátelství, o co víc to platí pro vztah kněze k duším jemu svěřeným, kde jde o věci Boží. „Tento poklad máme však v hliněných nádobách“ (2 Kor 4, 7) povzdychl si apoštol Pavel, když si uvědomil nepoměr mezi nesmírně drahocenným posláním, které mu bylo svěřeno, a vlastní nedostatečností. Křehké jsou ovšem i duše věřících, kterým my kněží máme onen poklad předávat. To vylučuje veškerý nárok nám svěřené duše ovládat, manipulovat, podrobovat politickým, či ekonomickým zájmům.
„Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti“ (2 Kor 1,24), ujišťuje sv. Pavel Korinťany, zatímco Soluňanům připomíná svou přímo mateřsky něžnou lásku, kterou k nim chová: „Bratři a sestry!“– píše – „Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti. Tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili. […] A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je (1 Sol 2,7b-9.13). Právě něžnost se kterou Pavel zachází s dušemi, činí jeho slovo důvěryhodné: není ve službě vlastního já, ale ve službě Boží. V tomto smyslu bude sv. Ignác z Loyoly později klást na srdce Tovaryšům, aby jednali Ad maiorem Dei gloriam – k větší cti a slávě Boží, ne vlastní.
Bůh nám kněžím svěřuje své slovo pravdy, abychom je hlásali, klade nám do rukou prostředky spásy, abychom je rozdělovali, dává nám moc zprostředkovávat Boží věci lidským způsobem. Tato úloha v sobě skrývá ohromné riziko, že Boží slovo přehlušíme naším vlastním, někdy až příliš lidským slovem. Nebo že si zákon vyložíme po svém, takže místo abychom lidem přístup k Bohu Otci usnadnili, jim ho svou lidskou neprůhledností ztížíme, někdy dokonce znemožníme. Ten, komu byly svěřeny do rukou posvátné věci, nesmí se jich zmocňovat a s nimi disponovat, nýbrž musí se jimi nechat formovat, utvářet.
Právě v tom tkví kritika poexilního proroka Malachiáše (Mal 1,14b – 2,2b.8-10). Po obnově chrámu (516 před Kr.) bohužel nedošlo k obnově duchovního života izraelského lidu. Proto přicházejí slova napomenutí, adresovaná kněžím, za to, že opustili smlouvu a zákon, a tak se stali pro ostatní kamenem úrazu (tj. kámen, o který se po cestě klopýtá): „Nyní platí vám, kněží, tento příkaz – hřímá Malachiáš: Vy jste sešli z cesty, mnohé jste pohoršili, že opustili Zákon, a porušili jste smlouvu s Levim – praví Hospodin zástupů; proto i já jsem vás vydal v potupu a ponížení u všech lidí, protože jste nezachovávali mé příkazy a byli jste straničtí ve výkladu Zákona. Nemáme snad všichni jednoho otce?“ Tolik Malachiáš. Jaké měla jeho tvrdá slova pozadí?
Lévijští kněží, celý Léviho kmen, na rozdíl od ostatních z dvanácti kmenů Izraele, neměli mít podíl na hmotném dědictví Izraele. Měli být živi ze zápalných obětí Hospodinových, tedy přímo z božího dědictví. Toto starozákonní ustanovení mělo garantovat jediný správný postoj prostředníka mezi Bohem a jeho lidem, prostředníka jimž byl Leviho kněžský rod. Měl žít exkluzivním vztahem lásky k Hospodinu, totalním odevzdaní se do Jeho rukou, úplnou závislostí na Bohu a jeho prozřetelnosti. Bůh se tímto radikalním ustanovením chtěl stát pro Leviho kmen vším. Jen tento úzký vztah lásky a bezmezné důvěry byl zárukou toho, že zákon bude interpretován ve světle Boží vůle a kněžský úřad se nestane nástrojem moci, ale službou zprostředkování Boha bližnímu.
Když Ježíš mluví k zástupům i ke svým učedníkům a poukazuje na nekoherentnost a povrchnost učitelů zákona a Farizeů, nemůže nemít na zřeteli zákon Levitů a smlouvu, aleanci, kterou s nimi uzavřel Bůh. Byl to ideál, od kterého se však ti, o nichž Ježiš hovoří, vzdálili svým srdcem, což se nemohlo nepromítnout i do vnější sféry, do způsobu jakým vystupovali a dávali na odiv svou důstojnost. Nespokojili se s Bohem jako jediným jejich „dědictvím“, nýbrž si zajišťovali respekt a výsadní postavení vůči „ostatním“. Do této situace zaznívají Kristova slova: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají ‘mistře’“. (Mt 23,1-12)
Farizeové a učitelé zákona začali jednat takříkajíc „autonomně“ v interpretaci zákona a vyloučili Boha. Zákon se stal neúnosným břemenem, místo aby umožňoval povznášející, osvobozující zkušenost života s Bohem. Intenzitu a důvěrnost tohoto vztahu vyjadřuje Ježíš tím, že nazývá Boha Otcem, neboť jen tento vztah dovoluje se přiblížit tajemství Lasky a být jí zasaženi, vtaženi do ní, mít na ní účast. Jen tak je možné chápat slova: Kdo je mezi vámi největší, ať je vašim služebníkem. V témže smyslu je třeba chápat Jeho příkaz: nikomu na zemi nedávat jméno ‘otec’, protože „jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi”. Dovoluje-li církev přesto, aby věřící říkali kněžím otče, není to nevěrnost Kristově vůli, ale paradoxně jejím naplněním. Je výzvou kněžím, láskou k duším dosvědčovat Boží otcovskou něhu. Ale neplatí to pro křesťany vůbec?
„Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velikými věcmi,
pro mě nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši
jako dítě na matčině klíně;
jako dítě, tak je má duše ve mně. Doufej, Izraeli, v Hospodina,
nyní i navěky.“ (Ž 131)
odeslat článek
vytisknout článek
