Drazí bratři a sestry,
Slavnost Všech svatých je vhodnou příležitostí pozvednout zraky od pozemských skutečností, jež jsou odměřovány časem, k dimenzi Boží, dimenzi věčnosti a svatosti. Liturgie nám dnes připomíná, že svatost je původním povoláním každého pokřtěného (srov.
Lumen Gentium, 40), neboť Kristus, který je spolu s Otcem i Duchem jedině svatý (srov. Zjev 15,4), miloval církev jako svou nevěstu a dal za ni sebe samého, aby ji posvětil (srov.
Ef 5,25-26). Z tohoto důvodu jsou všichni členové Božího lidu povoláni stát se svatými, podle tvrzení apoštola Pavla: „Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení“ (1
Sol 4,3). Máme tedy vidět církev nejenom v její lidské a časné podobě, poznamenané křehkostí, ale také takovou, jakou ji chtěl Kristus, tedy jako „společenství svatých“ (
Katechismus katolické církve, 946). V
Krédu vyznáváme «svatou» církev, která je jakožto svaté tělo Kristovo nástrojem účasti na posvátných tajemstvích, především eucharistie, a rodiny svatých, jejichž přímluvě jsme byli svěřeni v den svého křtu. Dnes uctíváme toto nespočetné společenství všech svatých, kteří nám svými rozmanitými životními osudy ukazují různé cesty svatosti, jejichž společným jmenovatelem je následovat Krista a připodobnit se Mu. To je poslední cíl našeho lidského údělu. Působením milosti, nasazením a vytrvalostí každého se totiž všechny životní stavy mohou stát cestami posvěcení.
Památka všech věrných zemřelých, která připadá na zítřek, 2. listopadu, nám pomáhá pamatovat na naše drahé zesnulé a na všechny duše, které jsou na cestě k plnosti života, právě v perspektivě nebeské církve, k níž nás pozvedá dnešní slavnost. Již od prvopočátků křesťanské víry pozemská církev vyznávala společenství celého mystického těla Ježíše Krista, pěstovala s velkou zbožností památku zesnulých a modlila se za jejich duše. Naše modlitba za zemřelé je tudíž nejenom prospěšná, ale také nezbytná, neboť pomáhá jednak jim, ale zároveň umožňuje, aby byla účinná jejich přímluva za nás (Katechismus katolické církve, 958). Také návštěva hřbitova pěstuje citová pouta k těm, kteří nás měli rádi v tomto životě, a připomíná, že všichni směřujeme k jinému, posmrtnému životu. Zármutek, vyplývající z pozemského rozloučení, ať proto nepřeváží nad jistotou vzkříšení, nad nadějí vstupu do věčné blaženosti, onoho „naplněného okamžiku, v němž my spolu s celkem, jenž nás obepíná, spočíváme ve vzájemném objetí“ (Spe salvi, 12). Cílem naší naděje je přece věčná radost v Boží přítomnosti. Svým učedníkům to přislíbil Ježíš slovy: „Zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22).
Panně Marii, Královně všech svatých svěřme naše putování k nebeské vlasti a její přímluvě svěřme zemřelé bratry a sestry.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
