Pokusím se vysvětlit, co se nám vymklo z ruky a způsobilo nynější krizi. Potom bych se rád zamyslel nad tím, proč se tak stalo. Tato úvaha bude přijatelná jenom pro „lidi dobré vůle“, kteří mají víru Božích dětí. Musíme mít odvahu vrátit místo v lidském dění Bohu, i když nad tím budou ohrnovat nos mnozí, kteří se Boha snažili odstranit.
Papežové Jan Pavel II. (v Solicitudo rei socialis) a jeho nástupce Benedikt XVI. (v Caritas in veritate) měli pravdu, když pochopili a předpověděli, že soudobý člověk obdařený nadměrnými vědeckými a technickými schopnostmi, nedozrál v moudrosti k jejich užívání. Tyto techniky se vymkly z rukou a způsobily nesnáze. Tyto nástroje se skutečně vymkly z rukou a dokonce získaly (morální) autonomii a teď určují a interpretují ideje i jednání člověka samotného, přičemž limitují jeho schopnost rozlišovat mezi účelem a prostředky. Platí to v ekonomii stejně jako jiných vědách a technikách. Omezím se na oblast ekonomiky a pokusím se vysvětlit, co se zde soudobému člověku vymklo z rukou.
1. Rozhodnutím nebrat zřetel na niternou a posvátnou hodnotu lidského života a v důsledku toho na přirozené zákony, nechal si člověk vypadnout z rukou nepostradatelnost ukazatele porodnosti na tvorbu a regulaci ekonomických zákonů. Rozkolísal tak zákony ekonomického růstu a zaměnil je za kreativitu, jež je typická pro hříšníka, který popírá Boha a zákony Jeho stvoření a namísto toho chce prosazovat jenom svoje vlastní zákony. V nynější krizi vzdělaného a bohatého západního světa byl zaměněn ekonomický růst, související s harmonickým nárůstem populace, za náhradní růst individuální spotřeby.
2. Rozhodnutím nebrat zřetel na jedinečnost lidského života, tvořeného tělem i duchem, si člověk nechal vypadnout z rukou logiku a dynamiku samotného ekonomického rozvoje, který nebyl chtěn a zaveden v celistvosti, nýbrž pouze po materiální stránce, aby byl užíván a konzumován člověkem považovaným za „rozumného živočicha“, jehož třeba uspokojovat pouze materiálně a kterému byla dána možnost konzumovat všechno. Jinak by totiž hrubý domácí produkt nerostl. Aby tohoto záměru dosáhl, otřásl člověk dokonce i rovnováhou globální ekonomiky a položil základy nového světového řádu. Ten však nebude pouze ekonomický, nýbrž i kulturní a duchovní a může se stát tou největší revolucí v dějinách lidstva.
V tomto bodě, po ztrátě kontroly nad klíčovými zákonitostmi ekonomiky, vypadly našemu domýšlivému člověku z rukou mnohé další nástroje. Připomenu jenom některé: kontrola inflace a deflace; kontrola státních i soukromých dluhů, jakož i úrokových sazeb; kontrola nad produkcí a tedy zaměstnaností a nezaměstnaností; kontrola zdrojů a cen, zvláště surovin; kontrola nad daněmi nutnými pro udržení nákladů na umělé stárnutí populace; kontrola nad produkovaným bohatstvím podnikatelských aktivit, které nemají vztah k trhu a růstu; kontrola nad produkcí privátního i rodinného bohatství a tím i na tvorbu úspor; kontrola nad samotnou spotřebou, protože nelze kontrolovat poptávku, nabídku zboží, ani kupní sílu. A nakonec se vymkla z rukou i možnost napravit zmíněné omyly pomocí opatření ke snížení zadluženosti, oživení ekonomiky a reprodukci nové, uspokojivé ekonomické rovnováhy. Zdá se totiž, že nám vypadly z rukou dokonce i politické nástroje a nezbytná výkonná moc (mezi státy i uvnitř států), aby mohla být přijata koherentní rozhodnutí politické ekonomie.
Logika bez pravdy je oportunismem
Slíbil jsem také úvahu o tom, proč k tomu mohlo dojít. Benedikt XVI. to vysvětluje v úvodu ke Caritas in veritate. Došlo k tomu, protože člověk ztratil smysl života, smysl svého jednání. Protože vládnoucí nihilismus, jež je oblíbenou filosofií soudobého myšlení, odetnul člověka od vztahu k pravdě. A bez pravdy se člověku zmíněné nástroje vymykají z rukou. Jak lze žádat po bankéři, aby dal smysl, opravdový smysl pro obecné dobro, svojí profesi, pokud život nemá smysl. Jak to lze žádat po vědci či politikovi nebo vládě, když život nemá smysl? Budou se nanejvýš přidržovat oportunistické logiky, jež je vlastní převládajícímu smýšlení a která vysvětluje, co je dobré a zlé v daném historickém okamžiku. Proč se to stalo? Předkládám hypotézu, nad níž budou mnozí vlažní čtenáři ohrnovat nos. Došlo k tomu, protože jsme ztratili spojení s Kristem, s Bohem. Protože jsme přestali rozjímat Krista, smysl stvoření a tím i vlastního života. Ztratili jsme touhu a vůli napodobovat Krista a usilovat o přivtělení k Jeho dokonalosti tím, že bychom na sebe s přesvědčením brali odpovědnost v činorodé víře. Víře každého, kdo je svou profesí bankéřem, průmyslníkem, politikem, vědcem, lékařem, učitelem dějepisu apod.
Opětovným nalezením tohoto spojení budeme moci paradoxně (ale ne zas příliš) znovu nacházet řešení ekonomické krize; řešení, která budou skutečně udržitelná a vhodná. Řeknu něco, co možná leckoho zvedne ze židle: nedokážeme nalézt a aplikovat pravá řešení, pokud budou kritéria, s nimiž pracujeme, ovlivněna hříchem; pokud neuznáme neblahou moc hříchu na jednání, uvažování a rozhodování lidských bytostí. Vraťme se proto k mluvení o hříchu a o tom, nakolik ovlivňuje lidské myšlení a jednání. Každý návrh na zmíněnou krizi bude marný, pokud bude ovlivněna zmatkem, jenž je vytvářen zvykem hřešit, popírat hřích jako takový a jeho následky. Každý projekt okořeněný domýšlivostí, samolibostí, žádostivostí apod. stane se neudržitelným, protože bude nutně odhlížet od skutečných potřeb osoby, od jedinečnosti jejího života, jejího povolání k věčnosti a od nezbytnosti usilovat na této zemi o posvěcení.
Nepomohou profesoři, ale dobří kněží
Všichni paradoxně chtějí, aby do řešení krize nebyl zahrnován prvek střídmosti, jehož účelem je rekonstrukce základů našich ekonomik, a prohlašují, že by penalizovala jednotlivce. Nebo by možná penalizovala popularitu toho, kdo rozhodnul. Co když je však právě střídmost opravdovým řešením, tím nejlepším a nejvhodnějším také pro lidskou osobu? Pokud nám víra umožní chápat tajemství Krista, jak by nám neumožnila vytušit opravdové vyhlídky k (zajisté technickému) řešení ekonomické krize? Bez této víry mnohomluvná vyjádření o „prvořadosti ústředního postavení lidské osoby“ jsou a zůstanou zbavena významu (s výjimkou vlivu na voličské preference). Čím je totiž ústřední postavení osoby pro ekonoma, politika či vědce? V horším případě podstatným prostředkem výroby, spotřeby či spoření. Není však lépe uznat pomíjivost věcí, odstup od majetku a křehkost lidského života způsobenou vášněmi? K uznání toho všeho však není zapotřebí víry. Postačí zdravý rozum. Jakýkoli dobrý filosof může i bez víry vysvětlit, proč je to pravda. Řečená pravda se nachází v přirozených zákonech, které je pouze zapotřebí dodržovat. Dobrá ekonomie se zakládá na přirozených zákonech, které jsou člověku prospěšné. Tato ekonomie chce pro lidskou osobu mnohem více, chce vědomí o důstojnosti člověka, tvora Božího, dítěte Božího, dědice Božího. Proto si myslím, že k pěstování této dobré ekonomie budou zapotřebí spíše dobří kněží než dobří profesoři. Kněží, kteří budou pojmenovávat hřích a pomáhat jej nenávidět. Ekonomický zázrak určitě nespočívá v umění vyřešit za krátkou dobu všechny problémy, aby mohli všichni zase zbohatnout. Spočívá v přijetí této (nemilé) krize, aby byly vytyčeny cíle pravého, dlouhodobého „bohatství“ s vyhlídkou na věčnost.
Autor je ekonomem, ředitelem IOR, tzv. vatikánské banky.
Z internetového časopisu www.tempi.it 14. listopadu 2011
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
