Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na otázku, kdy nastane revoluce, Karel Marx odpověděl, že tehdy, až dělnická třída nebude už mít co ztratit než vlastní okovy. Marxisté z toho vyvodili nejen, že individuální sociální pomoc nemá cenu, ale je na škodu, protože zmírňuje utrpení a tak oddaluje výbuch revoluce, která jako jediná přinese radikální řešení – nový sociální řád. Je to i tenor divadelní hry Bertolda Brechta z r. 1931 Heilige Johanna der Schlachthöfe. Křesťanskou láskou vedená sociální pracovnice mezi nezaměstnanými v chicagských jatkách vidí ke konci života, že vyjednáváním kompromisů se zaměstnavateli a zmírňováním nouze nezaměstnaných jim podle autora divadelní hry víc škodila, než prospěla.

Sotva s tím jako křesťané budeme souhlasit. Přesto si však musíme postavit otázku, netrpíme-li i my jistým „křesťanským marxismem“, totiž představou, že problém dobra a zla lze „jednou pro vždy“ strukturálně vyřešit. Chtěli bychom nastolit takový řád věcí, aby se určité věci „již nikdy neopakovaly“, systémově a systematicky vyřešit problémy, které by vlasně „neměly už být“. Věříme, že to nastane druhým příchodem Krista, který oddělí „ovce“ od „kozlů“.

Grandiózně to vyjádřil Michelangelo Posledním soudem v Sixtinské kapli, který ilustruje nedělní evangelium (Mt 25,31-46) v němž čteme: „Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddě¬lí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa’.... Potom řekne i těm po levici: ‘Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly“.

Všimněme si, že kriterium toho, kdo kam bude patřit, není systémové, ale je spontánní, konkrétní čin osobní lásky ke Kristu skrze bližního v nouzi: „Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.’ ....neboť „cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“, a naopak „cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali“.

Kristus král se zde přestavuje jako dobrý pastýř, kterému na svých ovcích tak záleží, že se s nimi ztotožňuje. Tím splňuje, co Jahve marně očekával od těch, kterým svěřil vládu nad vyvoleným národem. Už prorok Ezechiel (Ez 34,11-12.15-17) vytýkal pastýřům (králům a vůdcům izraelského národa), že se nestarali o svěřený lid. Na jejich místě se objeví pravý pastýř : „Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvo¬bodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase. Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek – praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě. Co se pak týká vás, moje stádo – tak praví Pán, Hospodin – budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly.“

Starozákonní člověk neznal lepší vyjádření Boží lásky k člověku, než obraz dobrého pastýře. Je to cítit ze Žalmu 23: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrá¬dám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách. Vodí mě k vodám, kde si mohu odpo¬činout. – Občerstvuje mou duši, – vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš ole¬jem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy“.

Apoštol Pavel (1 Kor 15,20-26.28) z tohoto starozákonního ideálu vychází, avšak vidí ho naplněný teprve v Kristu: Spása pro něj není pouhým zlepšením životních podmínek zde na zemi. Je osvobozením od všech anomymních sil, které svazují náš život a brání nám žít ve svobodě Božích dětí nejen na „dlouhé předlouhé časy“, ale věčně. Kristus „zlomí vládu všech možných knížat“ a „odevzdá své království Bohu a Otci“. Anonymitu „všech možných knížat, mocností a sil“, kam můžeme dnes zahrnout souhrn přírodních, kosmických, politických, ekonomických a finančních sil, tu Pavel staví proti osobnímu vztahu k Bohu jako Otci. Svou smrtí a svým vzkříšením nás Boží syn uvede do tohoto synovského vztahu s Bohem jako Otcem. „Kristus – píše Pavel Korinťanům – vstal z mrt¬vých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.“ Ta největší anonymní, životu nepřátelská síla je smrt. „Jako poslední nepřítel – ujišťuje proto apoštol Pavel – pak bude zničena smrt. A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem. On totiž musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám“.

Byla by ovšem chyba z toho vyvodit, že křesťanu stačí vyčkávat, až se tak stane a mezi tím se omezit na sporadické almužny žebrákovi, kterého zrovna potká. Skutečná láska k bližnímu vyžaduje i boj proti tzv. strukturálnímu hříchu, tedy takovému politickému, sociálnímu a ekonomickému zřízení, které je postavené na nespravedlnosti. Některé křesťany zejména v Jižní Americe míra do nebe volající nespravedlnosti dovedla k teologii osvobození, v krajních případech i k teologii revoluce a dokonce i k ozbrojenému boji. S tím nemůžeme souhlasit. Chtít vyřešit sociální problémy „jednou pro vždy“ revolucí je osudný omyl. Avšak nevšímat si „strukturálního hříchu“, ani tam, kde volá k nebi, by znamenalo skončit při posledním soudu mezi kozly po levici Páně: za to, že jsme nemilovali bližního v pravdě, v celé pravdě jeho života – Caritas in veritate.

Co nám tedy zbývá? Jsme odsouzeni k bezmocnosti? Ne! Kristovo „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ je příslibem toho, že sebemenší náš čin lásky k bližnímu má přímo kosmický dopad : ztotožněním Krista s naším lidstvím jsme přizváni vládnout s Ním celému vesmíru silou jeho božství. Bohu sloužit znamená totiž kralovat. A to je skutečná revoluce.