Stačilo se trochu „pobrouzdrat“ po internetu 17. listopadu, aby člověk získal dojem nálady mezi lidem 22 let po sametové revoluci. Dala by shrnout asi nejspíš do pojmu „zklamání“, či „frustrace“. „Já jsem si žádné naděje nedělala, a přesto mne ten dnešek taky překvapuje a nedokážu si vysvětlit, kde se to vzalo, že se ty poměry takhle zhoršily - ať už jde o ty politické, tak lidské," uzavřela tak trochu smutně své interview pro „ParlamentníListy.cz.“ Marta Kubišová. Výmluvný obraz stavu národa dokresluje výsledek průzkumu agentury Sanep, ze kterého vyplývá, že „více než každý třetí člověk u nás si myslí, že za předlistopadové éry komunistického režimu bylo lépe než dnes.“

Překvapuje nás to? Vždyť už před třemi léty se věhlasný novinář Karel Hvížďala provokativně ptal, máme-li 17. listopadu „vůbec co oslavovat“. A má i svou odpověď: vzhledem k mizivé chuti národa v listopadu 1989 se komunismu vůbec zbavit, se prý “nesmíme tomu, co je dnes, vůbec divit“.

Co jsme tedy vlastně očekávali? Možná nám pomůže historická paralela vyvoleného národa. Po babylonském zajetí se mohli Izraelité vrátit domů. Přišli však do zničené země. I chrám je v troskách. Obnova nejde tak rychle, jak lid čekal a proto propadá beznaději. Prorok Izaiáš ale nabádá ke vnitřnímu obrácení. Zároveň jako by burcoval Hospodina, aby nenechal svůj lid v jeho pusté situaci (Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7):

„Ty, Hospodine, jsi náš otec, „náš vykupitel“ je tvoje dávné jméno. Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest, že nám ztvrdlo srdce, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory. Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají. Jdeš vstříc tomu, kdo s radostí jedná spravedlivě, těm, kdo na tvých cestách pamatují na tebe. Hle, ty ses rozhněval, protože jsme zhřešili, byli jsme v hříších stále. Budeme zachráněni? … Zvadli jsme všichni jak listí, nepravosti nás unášely jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas. A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!...

Nemohl by tento text inspirovat dnes i nás? Alespoň v hlavních bodech, které Izaiáš vyzdvihuje: 1) naši situaci jsme si zavinili sami; 2) sami se z ní ale nedostaneme; 3) záchranu lze očekávat jen od Boha. Co z toho plyne? Vybídnutí, abychom i my viděli Boha jako otce, k němuž se můžeme obrátit s důvěrou, jako dítě ke svému rodiči. Vědomí minulých hříchů nesmí uhasit důvěru v Boží věrnost. Nicméně je třeba prosit o odpuštění a slíbit obrácení. Vyznání víry v pokoře a pokání uchránilo Boží lid před zoufalstvím a živilo jeho naději, ačkoliv se na obzoru ještě nic nového nerýsovalo.

V tomto smyslu jsme na tom jako novozákonní Boží lid lépe. Na rozdíl od Izaiáše může sv. Pavel nás spolu s Korinťany (1 Kor 1,3-9), ujistit že „milost“ (řecky cháris), totiž Boží otcovskou přízeň, stejně jako shâlôm, úplné smíření s Bohem, jsme skrze Krista již definitivně získali. Je to důvod k vnitřní radosti, darované Duchem (Gal 5,22), která nám pomůže bdít, být trpěliví a „vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus“. Na obzoru naší existence se totiž uskutečnění našeho povolání jasně rýsuje. „Věrný je Bůh, – ujišťuje apoštol Pavel – a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!“.

V síle tohoto příslibu získávají slova jako „bdít“, „vytrvat“ a „čekat“ v Markově evangeliu (Mk 13,33-37) konkrétní, dynamický význam. Zaznívají jako poslední veřejné Ježíšovo slovo před zatčením a smrtí a tedy jeho odchodem. Vrcholným bodem je svěření zodpovědnosti jednotlivým služebníkům, a tedy i nám. „Bděte“ zaznívá v atmosféře bolestného loučení, ale i velké naděje a povzbuzení. „Noc“ v evangeliu symbolizuje situaci zkoušky, pokušení, utrpení. Znamená-li „usnout“ totéž, co být pohlceni temnotami, vyjadřuje „bdělost“ naopak vůli klást odpor takovému riziku, a snahu číst současnost ve světle Kristova příchodu. Očekávání budoucnosti přitom nesmí překážet angažmá v přítomnosti. Křesťanská naděje na Kristův příchod není totéž, co vidina komunistických „světlých zítřků“. Lidská osoba se tu stala kořistí fanatismu, který projektován na ilusorní budoucnost znehodnotil reálnou současnost.

Východoněmecký písničkář a disident Wolf Biermann proto z hlubin totality zoufale zvedal hlas, aby připoměl že neexistuje jenom život po smrti, ale že existuje dokonce i život před smrtí (Es gibt ein Leben vor dem Tod). Nedělali jsme si to ale i jako křesťané také někdy příliš lehké s nezávazným poukazováním na posmrtný život? Nečekal od nás náš bližní konkrétněší zájem také o jeho „předsmrtný“ život? Možná jsme neměli čas, možná nám bližní zakrýval výhled na daleké obzory, odkud jsme očekávali Krista v naději, že „protrhne nebe a sestoupí“. On však stále nikde slavně nesestupuje, a přitom stále přichází: v našem bližním.