Nový portál Vatikánského rozhlasu

Sám se přistihuji při tom, že se na veřejnosti nemodlím před jídlem, nechci na sebe upozorňovat, nechci „provokovat“. Jsme „katolíci moroví“, jak psal Florian podle vzoru Léona Bloy? Jsme vnitřně rozpolcení, protože se držíme světa zuby nehty, nechceme z něj „vypadnout“, nechceme se lišit od těch, kdo v něm žijí – a beznadějně hledáme způsob jak tento svůj svár léčit, zacelit a nebo alespoň skrýt. Vždyť svět je tak „lidský“, humanistický, vlídný, proč s ním jít do konfliktu? Nejdůležitější je přeci vnitřní přesvědčení, a koneckonců, svátostný život nezanedbávám…

Vnitřně nesouhlasíme s tím, že se ve společenském prostoru dává stále více prostoru promiskuitě, homosexualitě, sexualita že je chápána jako „běžná potřeba“ – ale neříkáme nic, neprojevujeme se protože nechceme být označeni jako „prudérní“ a nechceme působit jako zakomplexovaní.

Nelíbí se nám, jak se vše převádí na majetek, nelíbí se nám svět televizních novel, ale koneckonců co dělat po večerech a o čem se bavit s kolegy v práci? Nelíbí se nám, že noviny a televizní zpravodajství vytvářejí umělé kauzy, nelíbí se nám obraz světa, který takto vzniká, ale v jakém jiném světě žít, když se nechceme vydělit, když se nechceme postavit stranou, ocejchovat se jako nekomunikativní „fundamentalisté“?

Většina z nás si neumí představit, že by bylo možné žít jinak, že by bylo možné se vzepřít. Ano, pan farář na kazatelně hezky mluví o tom, jak je to v evangeliích a co bychom všechno měli – ale jak málo z toho, co zazní z Písma, dovedeme přenést do svého vlastního jazyka?

Mnohokrát jsem se nad tím zamýšlel – jsme schopni jít s procesím přes nádvoří Pražského hradu ignorovat dav turistů a si kleknout před nejsvětější svátostí – jsme schopni na velikonoční vigilii kráčet s průvodem po náměstí do kostela se svící v ruce – ale to vše jsou „obřady“ – v tom všem jsme spojeni s ostatními, v tom všem se držíme návodu jak jednat, opíráme se o tradici Církve. Ale jakmile se ocitneme v poledne v jídelně „sami“ ve společnosti, před obědem se nepokřižujeme, ani neprodlíme v tichu vnitřní modlitby, chceme být „nezpozorováni“, nerozpoznáni.

Vidím z tohoto nedůstojného stavu dvě cesty a v obou je třeba začít u sebe. Ta jedna spočívá ve zvnitřnění obřadnosti – a ta druhá je založena na očistě myšlení. Ta první cesta spočívá ve správném pochopení autenticity, ke které obřadnost nutně patří. Stačí „jen“ postupně rozšiřovat okruh těch činností, které jsou vyvázány ze všednosti, mají být prováděny tak, jak se má, s patřičnou důstojností.. Ranní modlitba, modlitba před jídlem, požehnání dětí když jdou do školy, atd. Dostanou-li tyto akty formu pravidelného obřadu a jsou-li tedy vázány na to, co „se má dělat“, snímají z nás břímě neustálého rozhodování. Požadavek „autenticity“ jako něčeho neustále aktuálního, nového je omylem, neporozuměním. Nemusíme být otroky toho, co nás právě napadá. Autenticita znamená být takový, jakým mám být – není projevem, rozmaru, ale odpovědnosti. Bůh má pro nás pro každého připraven „osobní program – autentický je ten, kdo se mu dokáže blížit.

Druhá cesta z tohoto nedůstojného stavu vede přes „přemýšlení o světě“ a o sobě, v hledání čistoty. Raděj mlčet, než mluvit řečí pokleslého světa – to je hezká maxima, ale mnoho z nás má k upovídanosti daleko, sám bych mohl..povídat, nebo lépe mlčet. Ale nechceme-li mluvit tak, jak je nám to podsouváno, pak bychom měli přemýšlet a cíleně se očišťovat. Potřebujeme se přeci očišťovat nejen z našich skutků, z toho co jsme udělali a neměli udělat, a z toho, co jsme neudělali a měli. Potřebujeme se také očišťovat z toho, co jsme si mysleli a co si myslíme, a z toho, na co myslet zapomínáme nebo co myslet neumíme. A to, co opravdu neumíme, je v pravý čas říci NE tomu obrazu světa, ve kterém není místo na lásku Boží. Je třeba říci včas NE fungujícímu světu, ve kterém není místo na svobodu Ducha svatého, který vane kudy chce. Je třeba říci Ne světu, ve kterém budoucnost jakoby vyplývala z toho, co už máme k dispozici.

A tady se dostáváme k tomu nejtěžšímu. Je třeba se postavit proti těm názorům, které směřují k upadlé společenské praxi, a jsou v rozporu s křesťanským myšlením. Nejde o to vnucovat jiným svoje názory a obsah naší víry, ale pokud jde o veřejnou debatu, pokud jde o přemýšlení jak spravovat společné věci – pak bychom neměli zůstat pasivní. A všem, kteří vycházejí z poznaných mechanismů společenských, ekonomických, ekologických atd. – všem kdo spoléhají na trvalou udržitelnost provizoria je třeba říkat: bez pokory a odpovědnosti to nejde a nepůjde. A nepůjde to s těmi, kdo si myslí, že vrcholem toho, co lze na světě získat je moc. Máme velkou výhodu, víme totiž, že to na nás tak úplně neleží, neboť člověk neví dne ani hodiny, a jen blázen by chtěl znát odpovědi na všechny otázky světa a jeho marností.

Čas, který je nám dán, bychom měli naplnit – ne se držet při zdi, ne v sobě nést a skrývat rozpor, nekonzistenci. Naše svoboda je nám dána právě proto, abychom se nemohli vymlouvat na společenské mechanismy, abychom se nemohli vymlouvat na to, že je něco „většího“, co nás nutí ke konformitě. Ne, žádná taková omluvenka neplatí a nebude platit.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"