Kdekdo teď mluví o ekonomice. Lidé se bojí, neví. Nejvyšší čas začít psát o řeči. Jak máme o tomto tématu přemýšlet?
Často se můžeme setkat s názorem, že dnešní postmoderní svět je ovlivněn cílevědomým pokusem prosadit zcela jiné chápání moci, postavené na kontrole řeči. Na dekonstrukci významů, na foucaultovském triku přeznačení, které nám bere možnost ukazovat slovy, dobírat se světa, mluvit spolu. Kdo ovládá řeč, má moc, ale co je to za moc, k čemu je?
Právě proto se nám stav světa jeví jako výsledek spiknutí, protože zde rozpoznáváme rysy nenáhodnosti, to, co se děje, je zvrácené, ale nikoli chaotické. Jen nechápeme, kdo a proč může mít zájem o to zničit evropskou kulturu, podříznout si pod sebou nosnou větev. Samozřejmě máme pud „společenské sebezáchovy“, a tak jen občas zažertujeme na úkor těch, kdo hlásají „teorii spiknutí“, ale sami nevíme co s tím, jak pojmenovat. Nemá smysl se ptát, kdo je autorem této „agendy“, tedy souboru koordinovaných kroků směřujících ke stejnému nebo podobnému cíli – spíš má smysl se ptát, proč se taková agenda v celku uskutečňuje, jaké síly k tomu využívá, jaký potenciál.
Řada lidí, institucí, nejrůznějších subjektů často od sebe velmi odlišných – jedná podobně až koordinovaně, a je třeba se ptát proč, je třeba porozumět tomu, co se to vlastně děje. Kde se bere naše bezbrannost proti manipulacím, co jsme udělali špatně? Přitom však nesmíme hned na začátku udělat chybu a začít „hledat viníky“ – viníkem tu nejsou ani média, ani „bankéři z Wallstreetu“, ani nějaká skupina a la Bilderberg. Na vině je naše neschopnost žít a myslet tak, jak máme.
Odhalování sítí, organizovaných skupin těch, kdo škodí, mafií všeho druhu atd. ponechme těm, kdo se k tomu cítí povoláni. Za sebe doporučuji nepřeceňovat jejich význam a brát vážně Ježíšovo „neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti ji nedal Otec“. Zajisté chceme porozumět svojí situaci, abychom mohli co nejlépe podložit svoje rozhodnutí „co dělat“. Ale neměli bychom se zaplést do představy, že svět je průmětem lidských snah a dějiny něčím přímo závislým na plánech „mocných“. Neboť mocní tohoto světa jsou v jistém smyslu bezmocní, i když se nás jejich jednání může až příliš dotýkat, i když se pro nás můžou stát „bičem božím“ jako Attila pro Římany.
Papež Benedikt XVI. ne nadarmo zdůrazňuje, že křesťanství je náboženstvím rozumu – nejsme beznadějně „ztraceni ve světě“ s jeho inertními pravidly a zákonitostmi, jsme obrazem Božím, máme se snažit hledat Boží řád. Dnešní svět je projevem toho, jak jsme ztratili korektiv, je důsledkem toho, jak se člověk sám pro sebe stal měřítkem, především měřítkem, které si v sobě nese aspekt konečnosti a primátu přítomné chvíle. Děláme vše pro to, abychom neprozřeli, abychom nedospěli, abychom si udrželi všechno kolem sebe bezpečně relativizované. Cítíme konflikt, visí ve vzduchu, ale jeho motorem není ani chamtivost, ani závist, ani strach. Jde o podivnou zlobu vůči těm, kdo jsou jiní, kdo svým životem nastavují zrcadlo ukazující deformovanost tohoto modelu. A na tomto procesu „vytlačování svědomí“ se ve větší či menší míře podílejí všichni, kdo chtějí proplouvat, dál spočívat v trvalé udržitelnosti provizoria a nebo se na této vlně alespoň částečně „vezou“ jako na něčem, co je velmi pohodlné. Pokud si tohle uvědomíme a připustíme, pak je možné začít pojmenovávat jak záležitost prakticky mocenskou, vč. médií ovládajících veřejný prostor, tak záležitost ekonomickou, vč. pojetí peněz, majetku a hodnot. Žádný pokus řešit ekonomiku odděleně od sebepojetí člověka nemůže mít velkou šanci na úspěch. Musíme se naučit znovu přesvědčivě mluvit o člověku jako obrazu Božím a o světě jako stvoření. Nebude to snadné, protože to znamená obnovit řeč, která už je nám cizí, a navíc naučit se touto řečí oslovovat druhé; bez Boží pomoci by to byl ztracený projekt, ale právě proto se do něj můžeme (po modlitbě za zdar díla) pustit.
Peníze tu hrají významnou, ale jen zástupnou roli a „ekonomické otřesy“ jsou projevem, důsledkem našeho života, který není řešitelný nějakými „ekonomickými nástroji“. Ekonomika je jen odrazem nás samých, my sami jsme také nafouknuté bubliny, které se bojí zítřka. Je třeba jen jedno, změnit se a říkat to i druhým. Stejně jako prorokovi Jonášovi se nám do toho moc nechce a stejně jako mnohým „spravedlivým“ by se nám nejlépe líbila trestající Boží ruka, oheň a síra padající na ty druhé, na „viníky“. Na ty „mocné“, na ty „za vodou“, kdo s nenávistí ke skutečným hodnotám nabízejí jako ideál pohodlí prázdna, bezstarostnou virtuální platební schopnost. No future plastového kreditu se nás ale dotýká, je nakažlivé jako AIDS, žijeme v době ztráty imunity. Je na nás, jakou najdeme aktuálně správnou formu pro to, abychom si navlékli žíněné košile a sypali si popel na hlavy.
Peníze se již před více než sto lety utrhly ze svého zlatého řetězu, bude těžké je dostat zpátky do chlíva, kam patří. Zabýváme-li se penězi, je proto důležité začínat nikoli u zlaťáku, ze kterého se ztratil obraz císaře – ale u drobného penízku, který dává chudé vdova ze svého nedostatku.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
