Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Vašku, nechceš kiwi? To abys měl vitamíny!“ Ta slova Dagmar, manželky presidenta Václava Havla, mi znějí v uších, jako by to bylo včera. Přitom je to dávno. V roce 1999 – shodou okolností právě 18. prosince, tedy přesně na den dvanáct let před svou smrtí – byl Václav Havel ve Vatikánu na návštěvě u svatého otce Jana Pavla II. Bylo to u příležitosti symposia o Mistru Janu Husovi na Lateránské universitě, které si Papež výslovně přál jako součást očištění historické paměti národa v rámci přípravy velkého jubilea roku 2000. Ten rok darovala Česká Republika vánoční strom, který tradičně zdobí Náměstí svatého Petra, a český president jej přišel v slavnostní ceremonii rožnout.

Den poté navštívil presidentský pár Papežskou kolej Nepomucenum; byla to historická událost. Kdo zná pohnuté osudy české koleje v Římě a její boj o přežití jako náboženské a kulturní středisko československého exilu, dovede ocenit sílu té chvíle: do nádvoří Nepomucena vjíždí vládní Masseratti Quattroporte doprovázený policejními motocykly a z vozu vystupuje malý plachý muž, kterého znal celý svět. Při vzpomínce na tu scénu se mi vybavují slova Isaiáše: Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ (Iz 52,7-10)

Po krátkém proslovu presidenta, který jsem pro dav lidí ani pořádně neslyšel, jsme hned zasedli ke stolu. Seděl jsem u tabule tak blízko presidentskému páru, že jsem mohl slyšet ona slova paní Dagmar, se kterými nabízela manželovi jižní ovoce. Ten ovšem odmítl, zabrán do rozhovoru s otcem Špidlíkem. Bořil střenku nože do bílého ubrusu dodávaje tak důraz tomu, co právě říkal o své nadcházející cestě do Turecka. Pak už ho vidím nasedat opět do vyleštěné limuzíny, kterou předcházel autobus plný nepomucenských bohoslovců, kterým pan president nabídl vzít je s sebou letadlem do vlasti na vánoční prázdniny. Zde jako by z dálky mi v mysli zaznívá Žalm 98: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.

Jak už to bývá, někdy je zapotřebí smrt člověka, abychom si zpětně uvědomili jeho cenu. Možná právě v této době frustrace a beznaděje doceňujeme, jak velké naděje byl nositelem ten skromný malý muž. Výstižně to vyjádřil arcibiskup Duka: „zemřel člověk, který žil pro tuto zemi“. A jistě není přehnané říci, že nám byl v jistém slova smyslu prorokem. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky, píše sv. Pavel.“ (Žid 1,1-6) Starozákonní proroci připravovali svým slovem příchod Krista. Ten přichází všude tam, kde je pravda a láska. Slovo člověka, který mluví pravdu, připravuje příchod vtěleného Slova Božího – ať už si to plně uvědomuje, či nikoliv.

Ještě za totality, 15. října 1989, byl Václav Havel vyznamenán Mírovou cenou německých knihkupců . (Friedenspreis des Deutschen Buchhandels) Jako disident nemohl vyznamenání ve Frankfurtu osobně převzít, takže laureátův děkovný projev byl přečten. Řeč si připravoval v létě na Hrádečku a dal jí titul Slovo o slovu.

Václav Havel v ní říká:
„Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té kni¬ze to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmír¬ného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská du¬še, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova… Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se odnepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zaha¬leno, a svým slovem to ovlivnit. […] To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistic¬ký. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní. Jako takový není ovšem zakotven před horizon¬tem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.“

Tolik Václav Havel.
Není těžké vystopovat, z jakého textu pozdější president vychází, totiž z 1. kapitoly Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“(Jan 1,1-18).

Tuto perikopu čteme na Vánoce. A to ne náhodou. To Slovo se totiž stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ono Slovo není už jen Slovem Božím, ale i slovem lidským. A tak v každém ryzím slovu člověka působí Boží síla, která přemáhá lež a nenávist. V Havlově slově jsme všichni tu sílu zakusili a dodnes z jejích plodů žijeme. Zakusil ji jistě i on sám a s údivem rozjímal nad tajemstvím, jehož práh nyní už překročil.

Je v tom hluboká symbolika, že Václav Havel ukončil svoji životní pouť přesně týden před Vánocemi, na které se tolik těšil. Dá se říci, že zemřel cestou do Betléma právě v den, kdy Církev o-antifonou vyznává: „O Adonai – ó Pane!“