Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dnešní audience se koná ve vánoční atmosféře, kterou provází hluboká radost z narození Spasitele. Oslavili jsme toto tajemství, jehož ozvěna skrze liturgii prostupuje všechny tyto dny. Je to tajemství světla, které lidé všech dob mohou znovu prožít ve víře a v modlitbě. Zejména v modlitbě se stáváme schopnými obracet se k Bohu důvěrně a hluboce. Vzhledem k tématu modlitby, které rozvíjím v tomto cyklu katechezí, bych se proto dnes chtěl spolu s vámi zamyslet nad způsobem, jakým byla modlitba součástí života Svaté Rodiny. Nazaretský dům je totiž školou modlitby, kde se učíme naslouchání, rozjímání a chápání hlubokého významu zjevení Božího Syna na základě Mariina, Josefova a Ježíšova příkladu.

Památnou zůstává promluva Božího služebníka Pavla VI. při jeho návštěvě v Nazaretu. Papež řekl, že ve škole Svaté Rodiny „chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a stát se Kristovým žákem“. A dodal: „Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů“ (Promluva v Nazaretu, 5, leden 1964).

Několik podnětů týkajících se modlitby, vztahu s Bohem a Svaté Rodiny můžeme získat z evangelního podání o Ježíšově dětství. Můžeme se přidržet epizody o uvedení Ježíše do chrámu. Svatý Lukáš vypráví, že Maria a Josef, „když nadešel den jejich očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu“ (Lk 2,22). Jako každá židovská rodina dodržující zákon se Ježíšovi rodiče vydali do chrámu, aby prvorozeného zasvětili Bohu a přinesli oběť. Pohnuti věrností předpisům, vycházejí z Betléma a jdou do Jeruzaléma s Ježíšem, kterému je teprve čtyřicet dnů; namísto ročního beránka přinášejí oběť prostých rodin, totiž pár hrdliček, symbol modlitby a setkání s Pánem, kterého Maria a Josef už spatřují v synu Ježíši.

Nepřekonatelným vzorem rozjímání o Kristu je Maria. Synova tvář jí patří zvláštním způsobem, poněvadž se formovala v jejím lůně a také lidsky se jí podobá. Nikdo nerozjímal Ježíše s takovou ustavičností jako Maria. Pohled jejího srdce se na Něho soustředí již od chvíle Zvěstování, kdy jej počala působením Ducha svatého; v následujících měsících postupně začíná pociťovat jeho přítomnost až do dne narození, kdy mohou její oči spočinout na synově tváři s mateřskou něhou, když jej zavinuje do plének a klade do jeslí. Vzpomínky na Ježíše zůstaly v její mysli a srdci a poznamenávaly každý okamžik Mariina života. Žije se zrakem upřeným ke Kristu a pečlivě uchovává každé jeho slovo. Svatý Lukáš říká: „Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19) a popisuje tak Mariin postoj k tajemství Vtělení; postoj, který prostupuje celý její život: všechno střeží v srdci a rozvažuje o tom. Evangelista Lukáš nám dává poznat Mariino srdce, její víru (srov. 1,45), její naději a poslušnost (1,38), a zejména její niternost a modlitbu (srov. 1,46-56) a její svobodné přilnutí ke Kristu (1,55). A toto všechno vyplývá z daru Ducha svatého, který na ni sestoupil (srov. 1,35) jako sestoupí na apoštoly podle Kristova příslibu (srov. Sk 1,8). Tento obraz Marie, podaný svatý Lukášem, představuje Matku Boží jako vzor pro každého věřícího. Uchovává a konfrontuje Ježíšova slova i skutky, a z této konfrontace vždycky vyplyne pokrok v poznání Ježíše. Ve šlépějích papeže Jana Pavla II. (Rosarium Virginis Mariae) můžeme říci, že modlitba růžence si bere příklad právě v Marii, poněvadž spočívá v rozjímání Kristových tajemství v duchovní jednotě s Matkou Páně. Schopnost Marie žít z pohledu na Boha, je takříkajíc nakažlivá. První, kdo se o tom přesvědčil, byl Josef. Jeho upřímná a skromná láska vůči vlastní snoubence a rozhodnutí spojit svůj život s Mariiným přitáhlo a uvedlo také jeho, který byl „spravedlivý“ (Mt 1,19) do jedinečné důvěrnosti s Bohem. Spolu s Marií a zejména později s Ježíšem totiž začal nový způsob jeho vztahu k Bohu, přijímá jej do svého života, vstupuje do jeho plánu spásy a plní jeho vůli. S důvěrou následoval andělův pokyn – „neboj se k sobě vzít svou manželku Marii“ (Mt 1,20) – vzal ji k sobě a sdílel s ní svůj život; opravdu se cele daroval Marii a Ježíšovi a byl veden k dokonalé odpovědi na povolání, kterého se mu dostalo. Evangelium, jak víme, neuchovalo žádné Josefovo slovo: jeho přítomnost je mlčenlivá, ale věrná, stálá a činorodá. Můžeme si představit, že také on spolu se svou manželkou a v důvěrném souladu s ní prožil roky Ježíšova dětství a dospívání a takříkajíc zakoušel jeho přítomnost v jejich rodině. Josef svoji otcovskou roli v každém ohledu zcela naplnil. Zajisté společně s Marií vychovával Ježíše k modlitbě. Zejména on jej vodil s sebou do synagogy na obřady šabatu, stejně jako do Jeruzaléma na velké svátky Izraelského lidu. Josef podle židovské tradice vedl domácí modlitbu jak ve všední dny – ráno, večer a před jídlem – tak o hlavních náboženských svátcích. V rytmu dní, které strávil v Nazaretu mezi prostým domem a Josefovou dílnou, se Ježíš naučil střídat modlitbu a práci, a nabízet Bohu i námahu, aby si rodina vydělala na chléb.

A nakonec ještě jednu epizodu, v níž vidíme Svatou Rodinu Nazaretskou, jak je usebrána v modlitbě. Když bylo Ježíši dvanáct let, jak jsme slyšeli, vydal se spolu se svými do Jeruzalémského chrámu. Tato epizoda se odehrává v kontextu pouti, jak zdůrazňuje svatý Lukáš: „Jeho rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydal se tam na svátky jako obvykle“ (Lk 2,41-42). Pouť je náboženský projev, který se živí modlitbou a současně ji dodává výživu. Tady jde o pouť velikonoční, a evangelista podotýká, že Ježíšova rodina ji konala každý rok, aby se účastnila náboženských obřadů ve Svatém městě. Židovská rodina, stejně jako křesťanská, se modlí v důvěrnosti domova, ale modlí se také ve společenství, neboť se považuje za součást putujícího Božího lidu a pouť vyjadřuje právě tuto putující existenci Božího lidu. Velikonoce jsou středem a vrcholem toho všeho a zapojují dimenzi rodinnou, liturgický i veřejný kult.

V epizodě o dvanáctiletém Ježíši jsou zaznamenána první Ježíšova slova: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Po třídenním hledání jej rodiče našli, jak sedí v chrámu mezi učiteli zákona, naslouchá jim a klade jim otázky (srov. 2,46). Na jejich otázku, proč se takto zachoval ke svému otci a matce, odpovídá, že dělá jen to, co má dělat Syn, to znamená: je se svým Otcem. Ukazuje tak, kdo je pravým Otcem, kde je pravý domov a že neučinil nic podivného či neposlušného. Zůstal tam, kde má být Syn, totiž u Otce, a zdůraznil, kdo je jeho Otcem. Slovo „Otec“ tudíž přerůstá důraz této odpovědi a odhaluje celé kristologické tajemství. Toto slovo tedy otevírá tajemství, je klíčem k tajemství Krista, který je Synem, a podává také klíč k tajemství nás křesťanů, že jsme syny v Synu. Současně nás Ježíš učí, jak být dětmi. Právě tím, že v modlitbě jsme s Otcem. Kristologické tajemství, tajemství křesťanské existence je niterně vázáno k modlitbě a v ní má svůj základ. Jednoho dne pak Ježíš bude své učedníky učit modlitbě a řekne jim: když se modlíte, říkejte „Otče“. A neříkejte to jenom slovem, říkejte to svou existencí, učte se svým životem stále více říkat „Otče“ a budete tak opravdovými syny v Synu, pravými křesťany.

Tady, kdy Ježíš je ještě plně začleněn do života Nazaretské rodiny, je důležité povšimnout si ozvěny, která mohla nastat v srdcích Marie a Josefa, když z Ježíšových úst uslyšeli ono slovo „Otec“, bylo jim zjeveno a zdůrazněno, kdo je Otec, a slyšeli z jeho úst toto slovo jako výraz vědomí Jednorozeného Syna, jenž právě proto chtěl zůstat tři dny v chrámu, jenž je „domem Otce“. Můžeme si domyslet, že od té doby byl život ve Svaté rodině ještě více prodchnut modlitbou, protože z Ježíšova srdce - dítěte, pak dospívajícího a mladíka - už se nepřestává šířit a odrážet v Mariině a Josefově srdci tento hluboký smysl vztahu k Bohu Otci. Tato epizoda nám ukazuje opravdovou situaci, atmosféru bytí s Otcem. Nazaretská Rodina je tak prvním vzorem církve, v níž za Ježíšovy přítomnosti a Jeho prostřednictvím všichni prožívají synovský vztah s Bohem Otcem, který přetváří osobní, mezilidské vztahy.

Drazí přátelé, podle těchto několika aspektů, které jsme ve světle evangelia stručně zmínili, je Svatá Rodina ikonou domácí církve, povolanou společně se modlit. Rodina je domácí církví a má být první školou modlitby. V rodině se mohou děti díky naučení a příkladu rodičů již od nejútlejšího věku naučit mít smysl pro Boha a žít v atmosféře vyznačující se přítomností Boha. Autenticky křesťanská výchova nemůže odhlížet od zkušenosti modlitby a pokud se nenaučí modlit v rodině, bude pak obtížné tuto mezeru vyplnit. A proto bych se chtěl obrátit na vás a vyzvat ke znovuobjevení krásy společné rodinné modlitby ve škole Svaté Rodiny Nazaretské. Tak se staneme skutečně jedním srdcem a jednou duší, jedinou pravou rodinou.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience